Reklama

Na víkendové chaty a chalupy jezdí řada z nás, což ostatně potvrzují ty pravidelné silniční zácpy. Asi nejlépe toto zběsilé pendlování vystihuje starý český film Pátek není svátek, v kterém nás na dané téma bavili na konci sedmdesátých let Petr Kostka a Jorga Kotrbová.

Právě na tento snímek si vždy vzpomenu, když se pokouším smysluplně skloubit dvě domácnosti. A nějak se to nedaří. Vždy mi někde něco chybí. Vždy ten klid, jež by měl člověk mimo město koncem týdne právem zažívat, ruší stres, že se na něco zapomnělo. A vždy se tato předtucha také naplní…

stěhování

Foto: Shutterstock

Naštěstí už netrpím utkvělou představou, že to všichni ostatní zvládají lépe, jež mě dříve deprimovala. A přímo miluji příběhy těch, kteří jsou v tom také až po uši…

Silvie (32 let)

Na chalupu jezdíme pravidelně. Patří manželovým rodičům, takže se tam schází většinou celá rodina. To mi ani tak nevadí, ale hůře už zvládám to, že se tam střídáme v přípravě jídla, které před tím každá rodina také nakoupí. A protože chodím do práce a mám dva opravdu živé školou povinné kluky, jsou páteční podvečery velmi náročným milníkem týdne.

  • Rychle běžet z práce, vyzvednout chlapce z družiny, zajít do nejbližšího obchodu a nakoupit podle připraveného seznamu, jenž někdy pochopitelně chybí a pak je nutno lovit v paměti.

Do auta k manželovi, jenž rovněž jede rovnou z práce, pak nasedám v lehce hysterickém stavu. A pravidelně za jízdy také zjišťuji, že jsem to či ono zapomněla dětem ve čtvrtek večer, kdy už nakládáme auto věcmi, které se nekazí, nabalit.

Jana (35 let)

Chatu jsem si dlouho přála. Oba s manželem milujeme přírodu a chtěli jsme mít – jako obyvatelé velkoměsta – nějakou malou klidnou oázu, kde můžeme trávit volný čas a zírat do zeleně.  

Ze začátku to bylo skutečně idylické, hlavně když byly děti malé, protože jsme tam mohli zůstávat – vzhledem k naší pracovní náplni – i ve všední dny.

Oba pracujeme v naší rodinné firmě, takže manžel ji řídil zkrátka na dálku. A ke své práci potřebuji také jen počítač a internet.

  • Jenže pak začala nejstarší dcera chodit do školy. A začal ten pravý kolotoč. Aby byly děti co nejvíce na vzduchu, vyjížděli jsme na chatu hned v pátek po škole a do města se vraceli kolikrát až v pondělí ráno. Rovnou do školy.

A to bylo pořád něco. Každou chvíli dcera o víkendu zjistila, že nemá s sebou věci, které v pondělí potřebuje do školy. Já jsem také pod vlivem více úkolů začala často zapomínat na věci, které před tím byly samozřejmostí. Tu chybělo mléko, tu boty do deště. A i když byly obě domácnosti jakžtakž kompletně vybavené a také děti měly všechno oblečení ve dvou exemplářích, při tom věčném přejíždění se stávalo, že obě teplé bundy zůstaly doma od pondělí, zatímco o víkendu by se sakra hodily, atd.

Kdo nezažil, asi nepochopí. Ano, je to skvělé vypadnout z města, ale zkrátka jako vše, má i toto své stinné stránky. Jde o to nějak vše vybalancovat a nezbláznit se z toho.  

Přečtěte si také: