Častokrát se stane, že si lidé ublíží. A dělají to různě. Jedni zákeřně, jiní jen tak levou zadní, další omylem nebo třeba naschvál. Ubližujeme si nepatrně, ubližujeme si drasticky, ubližujeme si hodně, ubližujeme si málo. Ale ubližujeme si, a v tom je ta potíž...

Možná by to mohlo zavánět nějakým moralistickým kázáním, ale to já nechci. Nechci, aby mé zamyšlení působilo nabubřele, nafukovalo se jako balón hodný propíchnutí. Proto nebudu psát o mravních normách, a ani o kodexech, strašáku pro ty, kteří se jimi beztak neřídí. Nemá smysl sahat do svědomí lidem, kteří o to nestojí – stejně by to ani nečetli.

Co podle mě smysl má, je popřemýšlet nad ubližováním ve vztahu. Stává se to každému. Vztah si poklidně zurčí, vlnky si šplouchají, když vtom začne něco neodbytného bublat, a je zavařeno na průšvih. Říká se sice, že „Itálie“ je zdravá, že uvolňuje napětí. No, já nevím. Proč bychom po sobě měli štěkat? Proč si věci nevysvětlit normálně? Jenže bez emocí to prostě občas nejde...

Jak vůbec taková hádka vznikne? Většinou z ničeho, z docela obyčejných banalit, nad kterými jindy mávnete rukou, ale jednou prostě přelezou mez. Někdy je to rychlé, jindy trochu jako když hovnivál koulí kuličku. Koulí a koulí a na kuličku se nabalují různé smítky prachu, kamínků a kdejaký sajrajt.

Já takovou banalitu vnímám jako zrcadlo. Vždycky je na ní střípek pravdy, ale odraz je nereálný. Když si pak při hádce nastavujeme navzájem zrcadla našich banalit, už nekoukáme na druhého, hledíme do odrazů a obrazů, do nekonečné neexistující hloubky zrcadlové propasti. A když si na ni sáhneme, zjistíme, že nás od jejího řešení dělí těžké neprostupné sklo navršených nesmyslů.

Rozbijme ty nesmysly! Pryč s banalitou hádek, třískněme se zrcadly o zem a pojďme se mít zase chvilku rádi. A hlavně ty střepy nezameťme pod koberec – vyhoďme je jednou pro vždy! Co už je na světě hezčího než být na sebe navzájem hezcí?

Myslíte, že je „Itálie“ zdravá? Kdy jste se naposledy zdravě pohádali? A kdy nezdravě?

Reklama