Rodina

Páteční pohádka: O košili bez knoflíků

Pohádky strakatýho dědkaVšechno jednou končí. A tak také končí páteční pohádky, se kterými jste se pravidelně setkávali na stránkách magazínu Žena-in.cz. Ta poslední vás zavede do jednoho bohatého šlechtického sídla, ve kterém žije nafoukaný knížepán.

A jestli se vám páteční pohádky v magazínu líbily, můžete si je pořídit všechny, svázané do jedné knížky Pohádky strakatýho dědka, která letos vyjde s krásnými ilustracemi Evy Petržílkové v nakladatelství Zoner (www.zonerpress.cz). Samozřejmě, že v knížce najdete něco navíc! A také si s ní užijete spoustu zábavy, protože kromě pohádek bude i plná her a vybarvovánek.

Ale teď už se pěkně posaďte, pohádka začíná...

O košili bez knoflíků

Kdo žije v paláci, nemá nic na práci. To není tak docela pravda - vlastně to není pravda vůbec. V paláci nežijí jen šlechtici, ale i jejich poddaní a sloužící, a ti mají na práci pořád něco. A ani ti šlechtici si nemohou dovolit nicnedělání - musí své panství spravovat, to kolikrát zabere spoustu času. Musí řešit všelijaké spory, starat se o to, aby se jejich poddaní měli dobře, vymýšlet a shánět práci pro ostatní...

Ono vlastně být šlechtic, třeba knížepán, a žít v paláci, zámku nebo v hradě, to vůbec není žádná legrace. Ale já ti povím příběh jednoho takového hloupého knížepána, který si myslel, že život v paláci je jen věčné nicnedělání a pohodička. No, to víš, že mu to jednou došlo...

* * *

Knížepán Noblesa von Telefon bydle ve svém rodovém sídle. Byl to překrásný zámek s velikananánskou zahradou plnou bílých pávů a cizokrajných stromů, fontán a anglických trávníků. V zámku měl sedmdesát pokojů pro hosty, křídlo pro služebnictvo a samozřejmě svůj velkopanský byt.

Jenže knížepán Noblesa byl lenoch líná, těžko mu bylo každé práce, jen by se povaloval a užíval výhod svého postavení. Nejraději dělal nicnedělání - to ho moc bavilo. Nicnedělat prostě uměl dokonale.

A jak ke svému panství vůbec takový člověk přišel? No, zdědil ho. Dokud Noblesu živili rodiče, měl bezstarostný život, kterému žel příliš navykl. Když rodičové odešli na pravdu boží, začalo to jít s knížectví z kopce...

...

- PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK! -

Hrníčky z míšenského porculánu se roztřískly pádem o parkety.

„To je hrůza, tohleto!" vykřikla komorná Bětka a začala peskovat nešikovnou posluhovačku, která talíře shodila.

„Tak já se na to vykašlu!" řekla služebná, pověsila zástěru na nejbližší hřebík a odešla ze služby.

„No toto! To... to! Jemnostpanéééééééé!" vytočila se Bětka na podpatku.

Noblesa, který celému incidentu přihlížel ze svého křesla u okna jen pozdvihl obočí: „Hm."

„Jemnostpane, tohle přece nejde!" stěžovala si Bětka.

„Klíd, nechají to tak. My se bez ní obejdeme."

Tahle slova Bětku vytočila ještě víc. Byla to poslední posluhovačka, která na zámku zbyla. Před týdnem odešel zahradník s podkoním. Před čtrnácti dva kuchtíci... Na zámku zbyla všeho všudy Bětka a knihovník, který si žil svým nerušeným životem mezi svazky, co zajímaly snad jen jeho.

„A dost!" rozezlila se Bětka: „Mám vás, jemnostpane, ráda. Na tomhle prsu jsem vás odkojila. Ale takhle to dál nejde - to bych se mohla udřít. Můj Vincek mi pořád říká, abych od vás odešla, že jinde za službu aspoň platí. Tak já taky jdu."

„Ale, Bětka?" pozdvihl i druhé obočí knížepán.

„Spánebohem, pane." a Bětka také sundala zástěru a byla pryč.

„Hm..." zívnul knížepán, „aspoň se tu bude míň křičet." Opřel se do křesla a spokojeně usnul.

...

Jak dny běžely, knížepán Noblesa snědl všechny zásoby, které v paláci měl. Už je to, že musel sám do kuchyně, bylo tak nepohodlné...

Sedával ve svém oblíbeném křesle a koukal na zahradu, ta zarůstala a pustla. Anglické trávníky se stávaly rozcuchanými trávníky, Pávi ani fontánky nebyli přes tu džungli vidět...

V paláci tomu nebylo jinak, vše bylo za krátko zaprášené, dlouhé pavučiny visely od obrazů k trofejím, od trofejí k obrazům...

Noblesa jednou potkal na chodbě dokonce i knihovníka, který kráčel kamsi pryč -

„Kam jdou, mistře?" zeptal se ho.

„Mám tu knihovnu rád, kníže, ale. Už to není k životu."

Noblesa von Telefon svěsil hlavu, zaplul do svého křesla a přemýšlel, co dál. Nic ho ale nenapadlo, protože se nikdy o nic nestaral. Bez svého služebnictva byl docela bezradný - tak prostě usnul.

...

- BUCH! BUM! PRÁSK! BUCH! -

Knížepána vytrhl ze spánku strašlivý rámus.

„Co, co, co se děje!" vykřikl, když kolem sebe spatřil ten zmatek. Zámek byl plný lidí, kteří brali jeho věci, opakovávali je úřední páskou, lepily na ně cedule.

„Císař to tady zabavuje," řekl stroze jeden z úředníků, „vstaňte z toho křesla, ať ho můžu přeměřit a zanést do dokumentace."

„Cože?" nechápal Noblesa, ale uposlechl. „Ale tohle je naše sídlo."

„Bejvávalo."

„Co tím myslí?"

„Podívejte, tady jsou úřední dokumenty," nacpal knížepánovi do ruky nějaké papíry muž, který ho vystrnadil z křesla.

„No - ehm - přečetl mi to."

„Vy neumíte číst? Podívejte se, zdržujete mě, mám tady práci."

„Tak co tam stojí?"

„Pro neplacení řádných daní, zabavuje se veškerý majetek ve prospěch císařské koruny. Jakožto i zabavujeme veškeré rodové tituly pánů von Telefon."

„Ale..."

„No, maucta, maucta - tak už zmizte."

„Tohle nejde, to je náš zámek, naše sídlo!"

„Vy jste nerozuměl?" přitvrdil úředník. „Pánové," obrátil se na ostatní císařské, „zavolejte drába, pan bývalý kníže von Telefon dělá potíže."

Kdepak, úřednímu šimlovi se dá jen těžko vzdorovat. Noblesu nakonec vystrnadili před palác jen v košili a kalhotách, které měl právě na sobě - jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná.

„Co teď se mnou bude!?" křikl Noblesa, ale nestál už úředníkům ani za odpověď. Několikrát se pokusil proniknout zpět do zámku, ale vždycky ho vyvedli drábi, až nakonec vyrazil do hospody. Kde chtěl utopit žal v kořalce. Protože ale neměl dobrou pověst, každý si od něj raději odsedl a hostinský mu naléval jen do té doby, než z něj obral všechny zlaté knoflíky, co měl na košili.

„Hostinský, nalijou mi ještě..."

„A čím zaplatí?"

„Hm... prohmatal si košili. No, co tu košili, že bych jim dal celou?"

„Nenechte se vysmát - bezcenný kus hadru bez knoflíků. Cha! Buď zaplatíte, nebo zmizte!"

„Ale..."

„Už jsem řekl."

I z hospody nakonec Noblesu vypoklonkovali.

...

„Ach, kde jsou ty časy..." posteskl si Noblesa, když se loudal nocí od hospody kdo ví kam.

„Copak, mladíku?" přitočil se k němu jakýsi stařík.

„Ále, dědečku, bývali jsme kníže, Nobles von Telefon... teď je ze nás trhan."

„A to není nikdo, kdo by ti pomohl?"

Noblesa jen kroutil hlavou.

„No, normálně chci za své služby buchtu," řekl stařík, „ale nad tebou se ustrnu - koukám, že asi žádnou buchtu nemáš."

„Voni jsou kouzelný dědeček?" vytřeštil oči Noblesa.

„Jak se to vezme. Ale to není důležité."

„A jak by mi chtěli pomoct? Nám už ani kouzla nepomůžou..."

„Nesměj se kouzlům - ty už dovedly věcí. Ale ty si musíš nejdřív chtít pomoct."

„A co bychom měli udělat? My jsme docela bezradní..."

„No, když mi přineseš tu svou nešťastnou košili zase s knoflíky, klidně ať jsou dřevěné, ale pěkně ručně pevně přišité, zařídím, aby ti zámek vrátili."

„To je hloupost."

Dědeček v tu chvíli začal mizet - používal ten trik často, protože pak mu každý uvěřil: „Sejdem se tu zítra. A nezapomeň, musíš ty knoflíky sám přišít..."

- PUF! -

A byl pryč.

Bývalý knížepán tam jen stál a koukal. Přišít knoflíky, copak tohle svede? Nesvede - nikdy nic takového nedělal... posadil se a hlavu složil do dlaní.

Jak tam tiše naříkal, šla kolem náhodou Bětka.

„To snad ne!" vykřikla: „A přece jste to vy! Všude vás hledám, jemnostpane."

Noblesa nevěřil svým uším - Bětka! Ta dobrá duše ho přišla zachránit. „Bětka! Kde se tu vzala?"

„Slyšela jsem, jak jste dopadl. To je hrozná věc, jemnostpane, ale takhle to nenecháme. Dyť jste jak můj syn... pojďte se mnou, přespíte u nás na peci. Vinckov mi bude sice hubovat, ale co!"

...

Když Noblesa Bětce a Vinckovi povykládal, jak potkal kouzelného dědečka, mysleli si, že dostal horkou nemoc. Ale Vincek nakonec prohlásil, že v košili bez knoflíků beztak chodit nemůže. Že když mu zítra pomůže s dřívím z lesa, tak mu nějaké knofle vyřeže.

...

„Vědí, Vincku, že to není zas tak špatná věc, ta práce?" utřel si pot z čela Noblesa, když měli všechny kmeny pěkně složené na dvorku Vinckova stavení.

Vincek se jen smál. A splnil i to, co slíbil, tak než padla tma, byly všechny knoflíky pěkně přišité.

„A nechcete si to ještě rozmyslet, jemnostpane?"

„No však, za práci vzít umíte, můžete tu s náma zvostat," přikyvoval Vincek.

„Ne!" stál si na svém Noblesa, „musíme získat zpět své panství. A jestli ten děda nemluvil do větru, tak ho i dostaneme!" sbalil košili, k ní přidal i uzlík buchet, co napekla Bětka, poděkoval a vyrazil na smluvené místo.

...

Kouzelný dědeček už na Noblesu čekal: „Tak co, máš pro mě košili?"

„Košili i buchty."

Stařík si Noblesovu práci prohlédl. Zamračil se a řekl: „Kdopak ti pomáhal? Ukaž prsty!"

„Přišili jsme to sami," bránil se Noblesa - prsty měl ještě rozpíchané od jehly. „Ale ty buchty pekla Bětka a knoflíky vyřezal Vincek, její muž."

„No, dobře, dobře..."

Dědeček se posadil, schoval košili do své mošny a ochutnal buchtu: „Dobrá, dobrá... Tak víš co, Nobleso, slíbil jsem, že pomůžu, a taky to udělám."

„Takže se můžeme vrátit na zámek?" zaradoval se Noblesa.

„Vrátit na zámek, vrátit na zámek. Tady jsem ti přinesl tvoje staré knoflíky - vymámil jsem je z hospodského."

„A co s nimi?"

„Už umíš vzít za práci, už víš, co je to, o všechno přijít. Ty zlaté knoflíky jsou dobrý vklad. Vezmi je a snaž se. Jsi kníže a lidi tě znají, myslíš, že císař nemá nic jiného na práci, než starat se o tvoje panství?"

„Tak tomu vůbec nerozumíme..."

„No, chlapče, dokaž vrchnosti, že jsi dobrý hospodář. Zámek za to zlato nekoupíš, ale ta kořalka byla trochu předražená. Začni tak, že si koupíš statek se stodolou a časem... časem třeba koupíš zpátky i ten zámek."

- PUF! -

***

Noblesa chvíli nadával, jak ho dědek napálil, ale potom udělal, co mu poradil. A protože v pohádce se dějí zázraky, stalo se přesně to, co stařík předpověděl. Jednoho dne se na nástěnce u zámecké brány objevil nápis: „Na prodej! Dražba proběhne v neděli v zámeckém parku."

To už byl noblesa nejvyhlášenějším statkářem široko daleko. Nikdo mu neřekl jinak, než knížepán. Když dorazil na dražbu, sešla se tu všelijaká smetánka, přijel i kníže, aby na celou věc dohlédl. Jak vcházel do parku Noblesa, lidé okolo volali: „Už jde! To je náš knížepán, jde si koupit zámek!"

Císař se tomu podivil. A podivil se ještě víc, když Noblesa zámek vydražil.

„Propůjčujeme jim titul von Telefon, se všemi výsadami i závazky, hospodáři," řekl císař obřadně a pak se k Noblesovi naklonil: „Ehm. Poslouchají, neviděli jsme jich už někde?"¨

Noblesa se jen usmál: „To bude asi nějaká mýlka."

„No, starají se o tohle panství lépe, než ten hňup, kterému patřilo dřív," potřásl císař Noblesovi rukou, nasedl do kočáru a byl pryč.

Páteční pohádky

   
19.02.2010 - Děti - autor: Jakub D. Kočí

Komentáře:

  1. avatar
    [4] Bambulka1 [*]

    krásná pohádka

    superkarma: 0 19.02.2010, 18:32:02
  2. avatar
    [3] 13042000 [*]

    Jakub D. Kočí — #2 Opět krásná pohádka. Na knížku se už moc těším.

    superkarma: 0 19.02.2010, 10:57:55
  3. avatar
    [2] Jakub D. Kočí [*]

    enka1 — #1 Není zač - tohle mě moc bavilo Sml16

    Teď ještě rychle "dorazit" tu knížku.

    1. na komentář reaguje 13042000 — #3
    superkarma: 0 19.02.2010, 10:16:15
  4. avatar
    [1] enka1 [*]

    Kouzelný děda na HradSml16.

    Dík za pohádkové pátkySml60.

    1. na komentář reaguje Jakub D. Kočí — #2
    superkarma: 0 19.02.2010, 09:33:02

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme