Reklama

books

Čtete dětem pohádky? Pak jste otevřely ten správný článek. Přichystal jsem pro vás seriál, ve kterém si můžete každý pátek přečíst nový příběh ze světa mé vlastní fantazie. Tak doufám, že se vám budou mé pohádky líbit.

Pěkně si článek vytiskněte, posaďte se vedle dětské postýlky, pohlaďte malé po vláskách, ani pusou na čelíčko nic nezkazíte, a začněte...

O deštníku, který neměl rád déšť

I mezi deštníky jsou mrzouti. Víš, kdo je mrzout? To je takový člověk, který se na svět pořád škaredí; jakmile se mu něco nelíbí, tak začne být nespokojený, pro hudrování a nepěkná slova nejde daleko. Právě takový byl i deštník, o kterém ti budu vyprávět. Jakmile začalo pršet, hnedle spustil: „No to snad neéé! Jak může být tak ošklivo? A ještě mě chtějí vytáhnout a vystrčit k nebi! Lidičkové, mějte rozum, zůstaňte doma! Vždyť z té vaší procházky zmoknu a uženu si rýmu...“ nic nedbaje toho, že zcela postrádá nos, tedy ústrojí k rýmě zcela nezbytné.

Jenže majitel toho deštíku si jeho lamentování vůbec nevšímal, neuměl totiž deštníkovsky, a kdykoli venku pršelo, sáhl po něm, aby se před mokrým deštěm uchránil. A tak dlouho chodil s deštníkem po dešti, až jednou...

***

Pršelo a blýskalo se, na nebi se čerti ženili a andílci se je snažili shazovat dolů... No, prostě hrůza hrůzoucí! Tak ošklivé počasí už dlouho nebylo.

Pán s deštníkem přesto vyrazil ven. Byl to takový divný chlapík, pohublý, zachmuřený a rád se procházel deštěm. Došel až na louku, která se táhla přes kopec za městečkem, ve kterém bydlel.

- PRÁÁÁSK! BUUM! -

Černou oblohou šlehl další blesk.

Pán se trochu lekl a podklouzl v mokrém blátě. A deštník? Deštník zachytil vítr, který pánovi pomohl na zem. Byl to nezbedný vítr fujavec, a i když deštník volal na svého pána, ten mu stejně nerozuměl. Ostatně, i kdyby deštníkovsky uměl, měl v té chvíli dost práce sám se sebou, aby se posbíral z kluzkého marastu. Když se konečně z bryndy narovnal, byl už deštník ztracený daleko za kopcem.

Nechme teď ale pána jeho osudu a pojďme se podívat, kde skončil deštník.

Za kopcem byl les a v lese kromě stromů křoviska, houštiny, pichláky a trní, které sice větru neublíží, zato deštník byl za krátko celý potrhaný, polámaný a unavený.

„Ojojoj, ouvej..." stěžoval si.

Fujavec se jenom smál.

„Koukej mě pustit, joj... ty obludo větrná!“ hrozil větru deštník.

Fujavec si z deštníčích výhrůžek dělal pramálo. Přesto ho po chvíli, v srdci hlubokého lesa, přestal lamentující deštník bavit, tak ho jednoduše odhodil.

A ubohý deštník padal a padal a padal... až dočista ztratil své deštníkové vědomí.

...

U tůňky se schovávala sluneční víla. Když pršelo, vždycky se ukryla, aby nevyhasla. Schovávala se pod placatým kamenem a koukala, až se na tůňce přestanu dělat kruhy po dopadajících kapkách. Když tu najednou kámen ztěžkl, jako by na něj sedl pták. Ale ten zvuk, který se ozval, nebylo lehké ptačí dosednutí.

- CINK-BŘIK! CINK-BŘIK! BŘIK! BŘIK. -

„Co je to?“ vyhlédla zvědavě víla zpod placáku a spatřila skoro nahý bezvládný deštník. Měl docela polámané žebroví a z dříve slušivého pláštíku zbyl nevzhledný plandající cár.

I zželelo se víle zuboženého deštníku a počala plakat.

Jenže to není jen tak - když víly pláčou, vždycky se něco stane. Slzy sluneční víly stékaly v pestrobarevné provazce, které se samy splétaly v duhové třpytivé plátno.

Po bouřce víla vyšla ze svého kamenného úkrytu, zhojila doteky polámaný deštník a potáhla ho duhovou látkou.

...

Deštník se probral z nepěkného snu: Zdálo se mu, že se ztratil. Že ho jeho pán vzal opět do deště, ve kterém ho vzal vítr. A ten vítr ho protáhl lesem a potrhal a polámal a...

„Ach! Co to mám za nový kabátek?" podivil se deštník.

„Byls celý polámaný," řekla malá víla, která mu stála u špičky: „Tak jsem tě zhojila a vyspravila."

„To-to... vždyť to už vůbec nejsem já. Jsem docela jiný, barevný!" liboval si deštník: „Vždyť já už nemám vůbec špatnou náladu! Je mi pěkně a hřejivo. Jsem dočista jako vyměněný. Děkuji ti, vílo... Vílo! Vílo, kdepak jsi!" rozhlížel se deštník, ale byl už u tůňky sám.

Sluneční víla ho neslyšela, rozlétla se protrhat poslední mraky, aby bylo hezky.

***

Za nějaký čas našel deštník u tůňky jiný pán na procházce.

„Ale, ale," pochvaloval si pán, „copak je to tady za krásně barevný deštník?" zdvihl ho, začal si ho prohlížet a otáčet jím proti slunci: „To asi vůbec není deštník. Jak krásné má barvy a jak příjemný a osvěžující dává stín... kdepak deštník, budu mu říkat slunečník!"

A tak se z nespokojeného deštníku, který neměl rád déšť, stal slunečník, co už se nikdy na svět neškaredil. Však ho také už nikdo nenosil ven v dešti! Jeho nový člověk ho bral ven pouze, když svítilo sluníčko.


Jestli se vám a dětem pohádka líbila, na další se můžete těšit v pátek 11. prosince. Příběh, který vás čeká, se jmenuje O vestě a cibulích, co zastavily čas.