Milé ženy,

někdo ani nenapíše vzkaz na lednici, někdo vás zasype polibky jak miskou plžů. Někdo ještě dlouho mává v ohybu cesty a jiný vezme klobouk (nebo lyže) a jde. A hlavně se neohlížej. Jdi přímou cestou dál. Loučení je strategická záležitost. Protože předznamenává pokračování. Loučení není ani zdaleka tak na konci, jak se někdy zdá.

Ne že bych se s vámi chtěla loučit, ale už je to tady. Loučím se s vámi a doufám, že budu mít v hotelu dobré připojení. Dost možná, že příští pátek vyjde můj článek stejně jako jindy. Je to jako s deštníkem. Člověk si ho bere s sebou za pěkného počasí a doufá, že to vydrží celý den. Zbrocený potem v tom vedru nechá deštník v první samoobsluze a pršet začne hned potom.

Manželova stáž byla odsunuta už třikrát. I letos na jaře bylo upřesněno datum. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když nám den před odletem byla doručena víza... šla jsem si koupit mapu USA.

„Nejedu přece nikam mimo civilizaci!" přesvědčuju maminku, která ustaraným pohledem sleduje našeho synka. Období vzdoru ho zahnalo až do úzké průrvy za lednicí. Co s ním teprve udělá nezadržitelný vývoj sourozence, který se zatím vymezuje jen vůči mému močovému měchýři? A co s nimi oběma udělá deset hodin v letadle? A se mnou?

Civilizace = klimatizace. A venku vedro. Mám si půjčit od Staňka to síťované tílko do tesilek? Nebo raději kožich? Tílko a přes to kožich! Jako Mareš.

A pláštěnu a přezůvky. A sváču.

Přeji vám krásné léto, milé ženy. A kdyby to s tím spojením nějak nedopadlo, kdyby to nedopadlo s tím hotelem, to letadlo kdyby dopadlo... no nic. Prostě v nejhorším se ozvu během září. :o))

Reklama