Prohlížím si okraj sklenice džusu, a tu moji pozornost strhne jakási nepatřičnost na obzoru. Co to může být? Rozhodně to vypadá jako dva pravidelné válce. Jsou umístěné celkem souměrně nad oblouky obočí, které majitelka v rámci rutiny kreslí čím dál blíž vlasovému porostu. Velkorysé oblouky se právě stáčejí k sousedce v protějším křesle, a tak se můžeme jedním z válců podívat na obrazy na stěně a ujistit se tak, že pokud nejde přímo o natáčku, bude to pravděpodobně sama kudrlina, kterou si teď prohlížíme panorama soutoku dvou řek na olejomalbě. Strhující!

 

Každopádně nás z dalšího průzkumu vyruší první zvonění, takže biletářce v teflonové vestě a sukni bez jediného záhybu předávám lístek, a zatímco pečlivě strhává kontrolní útržek, pozoruji, jak se jí nadouvá polyesterové fiží. Zdá se mi to, nebo představení místního souboru městského divadla začalo již u vchodu?

 

Po cestě k plyšovému sedátku ještě zahlédnu plakát oznamující zrušení přestávky v půli inscenace. Jak toho později budu litovat!!

 

Program zběžně omrknu, inscenace zpracovává dost známý renesanční román… respektive parodii na rytířské romány, takže věřím, že tyjátr nejen pochopím, ale ještě se i pobavím. Bohužel, režisér si vzal za cíl obeznámit nás především s tíží osudu hlavního hrdiny a během prvních několika minut už tíha začíná doléhat i na nás, diváky.


Hlavní hrdina nás umrtví prvním prázdným monologem a babička přede mnou zahuláká: „No jestli takhle bude říkat všechno, tak teda já nic neslyšim!"

Představení dlouhé přes hodinu a půl je nabité výtvarně silnými scénami, které mají tak nějak vyztužit pokulhávající děj. Protože autor inscenace tušil, že bychom ledacos nemuseli pochopit, vybavil jeviště jakýmsi průvodcem a vypravěčem, který nám neustále sděluje, jak na nás má dílo působit, co si máme myslet a v čem je tak nadčasové.

V samé snaze o správné vnímání začíná sousedovi vedle mé sestry padat hlava na její rameno. Do ticha dojemné scény, ve které hlavní hrdina sní o své princezně, se ozve fortelné chrápání z balkonu vlevo.

„Já si vybavuju naše dovolené, na co myslíš ty?“ špitne vedle mě máma a přistihne mě při oďubování nějakého drobku na kabelce. Pomalu nám dochází, že minimálně než umře hlavní hrdina, budeme to muset vydržet. Dny se táhnou, vypravěč nás neustále přesvědčuje o dramatičnosti statického děje a moje sestra asi teď zkoumá pravděpodobnost kombinací při otvírání jednotlivých poklopů na scéně. Vzpomínám, jak jsem si ve škole kreslila na lavici kolečka místo minut a pak je škrtala do konce hodiny. Kolik tak může být? Ještě půl hodiny?

Princezny už jsou v této chvíli tři. Má to asi nějaký symbolický význam, ale než ho stihneme domyslet, začínají všechny tři zpívat táhlou ukolébavku Spi děťátko, spi. Pravděpodobně kvůli španělskému aranžmá se do ukolébavky line z reproduktorů španělská balada ve zcela jiné intonační stupnici. Zkoušeli jste někdy zpívat Kočka leze dírou jako kánon?! Počkejte, až se sejde přátel víc. Efekt je mimořádný! A nezapomeňte si vychutnat ty držené tóny!

Do některých divadel je prostě potřeba jít až po někom. Po někom jiném.

Jenže… někdo musí být první, že?

Reklama