Musím se přiznat, že jedna věc mě fascinuje od dětství. Deník. Hned od začátku mi bylo jasné, že stačí pár let každý den psát své zážitky, a pak už jen včas předat sešit nějakému nakladateli. Na deskách pak bude zřejmě plachetnice a nezbývá než vyřešit správný nadpis, protože Tom Sawyer i Děti kapitána Granta už tu byli.

 

Hned jak jsem se vymanila z písanek vyžadujících uvolňovací cviky a věty jako Listí létá a Jana jede, pustila jsem se do toho.

 

Především bylo nutno pořídit odpovídající sešit. Jako na potvoru Harmaniecké papierne s. p. toho roku opět upustily od výroby kožené knihy vázané v palmových listech. Nebo kožené knihy s palmovými listy? Prostě mělo to být obšité koženou stužkou a taky by z toho tak nějak mělo dýchat stáří a posvátnost celé záležitosti. Naštěstí se to dalo celé vyřešit polepením poznámkového bloku balicím papírem s potiskem „leopard“ a díky dýchajícímu lepidlu se to celé tak zkrabatilo, že o posvátnosti a starobylosti nemohlo být pochyb.

 

Následně bylo potřeba dořešit grafickou úpravu. Několik listů padlo na vytipování nejlepšího místa pro datum, zda vůbec použít datum a kolik asi tak by mělo v datu být kudrlinek, když jde o staré a posvátné písmo.

 

A pak přišel den, kdy bylo vše připraveno. Zbylých sedmnáct listů, které přežily experimenty s datem, názvy kapitol, strhujícími obrázky rodiny a našeho domu a tak podobně, čekalo na první záznam. To už jsem tak nějak tušila, že to nebude zase taková prča.

 

Deník jsem začala psát koncem srpna… a jestli se dobře dívám, poslední zápis jsem dokončila přesně koncem srpna.

 

V úvodu se dočítáme, že jsem vstala asi v osm a po snídani (chleba se sýrem) bylo potřeba umýt nádobí. Mezi snídaní a obědem se autorka věnuje celkem detailnímu popisu nákupu nového penálu. K obědu sekaná. A pak… asi tomu nebudete věřit… mytí nádobí.

 

Deníkový text se krátce vzepjal ke svému vrcholu v popisu dne stráveného v zoo, ale následně nacházíme již jen pastelkou počmárané stránky a kapitoly jako:

 

            26. 8. – palačinky, celkem dobrej den

            27. 8. – nemám čas psát

            28. 8. – rizoto, nuda, celkem normální den

            29. 8. – nestíhám

            30. 8. – nové cvičky, nestíhám. Z tábora se vrací Klára.

 

Nebudu vás napínat. Celá oblast „září“ je pokryta nápisy jako „nestíhám“ nebo „celkem normální den“. Dodnes nechápu, kam se poděly všechny ty plachetnice, vzpoury na palubě, útoky korzárů a tajné výpravy do toho rumiště za mlékárnou.

 

Obávám se, že jestli mě v příštích dnech osloví nějaký nakladatel a bude se ptát po mých deníkových záznamech, prostě mu nebudu mít co nabídnout!

 

A neříkejte mi, že to ti chlapi psali až ve třiceti! Vždyť to znělo tak věrohodně! Přesně jako když jsme s Klárou a Vítkem lezli do toho opuštěného karavanu. Tak já nevím, v čem je problém. A jdu do papírnictví. Podle mě je to tou knihou. Musím si koupit něco pořádného. A násadku asi. Ten baličák byl omyl. Teď mě napadá, že má možná někde manžel to kožené sako. Záda by mohla stačit…

 

A vy? Jak jste na tom s deníkem vy?!
Mimochodem, deník redakce najdete TADY. :)

Reklama