Reklama

Protože nemůžu poskytnout žádnou zajímavou epizodku z mého vlastního předsvatebního dění, pokusím se ji nahradit popisem příchodu adepta ženitby, kterého dovlekla má dcera.

Dcera je po mně trošku :-) paličatá.
Proto nebrala na vědomí moje varování, aby se vykašlala na svou novou lásku, že pro ni není (a taky je o půl hlavy menší!). Natruc  s ním chodívala po venku, aby všichni viděli, jak je zaláskovaná - a domnívám se, že to předváděla hlavně své bývalé známosti, která se k ní nezachovala moc fér. Protože seznámení s novým objevem proběhlo na Dušičky a odehrávalo se prakticky na hřbitově, utěšovala jsem se pověrou, že z toho nic nebude. Houby - bylo!!! A bylo to o to horší, že nás mladí "snoubenci" postavili před hotovou věc.

Hodnotím kladně, že mi dcera o chystané návštěvě předem pověděla, tak jsem sebou nepraštila po otevření dveří hned, ale přijala jsem kytku (bohužel jsem se neudržela a prohlásila "no, co už naděláme"). Když jsem se tak pasovala do role tchyně-saně, přešli jsme do obýváku, kde nastala debata o svatbě, bydlení, ženich se dokonce dotazoval, kolik bere manžel.... Já jsem, znajíc dobře IQ svého budoucího zetě, schválně pouštěla desku Dlouhý, Široký a Krátkozraký, abych ho co nejvíc potrestala za to, že ho budu mít brzo v rodině. No, přežil to, i když trpěl zcela očividně.

Pilo se, jedlo se a já jen monotónně  opakovala, aby si nemyslili, že jim na tu svatbu půjdu! Už  tehdy jsem  naprosto přesně věděla, že se jedná o hloupý krok mé umíněné dcery a že... prostě škoda práce se vším. Jenže mateřské srdce změklo, dokonce jsem celý parný dubnový den pekla minikoláčky, uf, to byla dřina! Šla jsem totiž do sebe a přiznala si, že by nebyl moc správný začátek hned ve svatební den kazit náladu svými náladami. Jakoby to ty koláčky mohly zachránit, že jo. 
Po celý svatební obřad i hostinu jsem měla v hlavě jedinou myšlenku: taková zbytečná námaha, tohle dobře nedopadne, proč to všecko? A taky jo - netrvalo dlouho a dcera objevila Ameriku - nehodí se k sobě, je strašný, nesamostatný, jako malé dítě... žádné vítězoslavné pocity jsem v sobě neměla, jenom smutné potvrzení svých předchozích obav.

S čistým svědomím, že já tedy rozhodně příčinou nejsem, protože ať to bylo, jak bylo, už jsem do toho nevrtala... A tak nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem nastávajícímu ženichovi nepřirazila dveře před nosem, místo toho, abych se chovala společensky.

Ušetřila bych všem minimálně námahu s přípravou svatby a všem zúčastněným stranám tekoucí nervy hodně let poté :-)

Gerda


Gerdo, děkuji, tvůj příspěvek je naprosto skvělý. Ukazuješ ten problém z druhé strany, taky sama nevím, zda nebylo lepší jednat rázněji. Ale nakonec by to dopadlo stejně a ty jsi zachovala tvář... I když ten Dlouhý, Široký a Bystrozraký... :)))

Zdravím tě, dnešní odměnu dostaneš možná právě ty - tedy pokud tě někdo ještě nepřekoná...

Máte lepší příspěvek na dnešní téma? Neváhejte a pište

redakce@zena-in.cz

Hezké odpoledne