Když jsem si přečetla dnešní téma, rozhodla jsem se i já napsat něco o našem rodinném miláčkovi.
Před dvanácti lety jsme se rozhodli přestěhovat z paneláku ve městě do rodinného domku na vesnici.
Moje máma přímo miluje psy, a tak si nedokázala představit zahradu bez pořádného psa. Proto jen pár dní před stěhováním jsme koupili štěňátko německého ovčáka. Táta byl zprvu proti tomu, ale nakonec souhlasil a tím pádem zvítězilo jméno, které sám táta navrhnul "Ajax".
Když ho bratři přivezli a vpustili tu malou chlupatou kouličku do dveří, okamžitě jsme si ho všichni zamilovali. Bylo to takové naše chlupaté štěští.
Proto to byla pro nás strašná rána, když pejsek po dvou dnech dostal nemoc "paravirózu".
Bylo to něco strašného. Tehdy jsem ani netušila, co za nemoc to je. Ani jsem nevěřila vlastním očím, když jsem viděla, co se ze dne na den může z hravého živého pejska stát.

Nevěděli jsme, jestli to vůbec přežije, veterinář nám moc šancí nedával a radil, ať ho necháme utratit. Máma to ale odmítla a rozhodla se, že naopak udělá všechno proto, aby ho zachránila. Stěhování se jednoduše posunulo.
Několik dní bylo pro nás, ale hlavně pro pejska utrpením. Přestal se hýbat, čumák mu jen hořel, přestal žrát, prostě jen ležel a těžko dýchal. Pamatuji si na mámu, jak si ho brala na noc do peřin, dávala mu pravidelně léky, krmila injekční stříkačkou a při tom jí pokaždé tekly po tváři slzy.

Každou chvíli kontrolovala, jestli Ajax vůbec dýchá, a neustále ho prosila, ať to vydrží a snaží se bojovat. Tak moc mámě pejsek přirosl k srdci, že jsem měla strach, co by se stalo, kdyby umřel.
Když jsem ale jednoho dne přišla ze školy, ve dveřích mě už čekala máma. Očí jí zářily a se slzami v očích mi řekla: "Podívej!" a ukázala na Ajaxe, jak stojí u misky a snaží se něco sežrat.
Nevěřila jsem tomu, že ten pes to fakt dokázal a uzdravil se. V ten okamžik mi spadl obrovský kámen ze srdce. I veterinář byl v úžasu, když Ajaxe uviděl. Upozornil nás jen na to, že paraviróza většinou zanechá následky, ať už na sluchu, zraku, vzrůstu apod.
Za týden jsme se stěhovali.
31. prosince bude našemu Ajaxovi 13 let. Veterinář měl pravdu, nemoc opravdu zanechala následky, ale snad ty nejlepší, jaké mohla zanechat. Nikdy nevyrosl jako dospělý vlčák a svým chováním a celkovým zjevem připomíná ne dospělého psa, ale přerostlé štěně.

Dodnes děkuju za to, že ten pes měl takové síly a dokázal bojovat.
Stal se totiž mým nejlepším kamarádem.orel

Fidy 


Milá Fidy,
svým dojemným příběhem rozpláčete asi nejednu citlivou duši.
Jsem ráda za vás i za všechny milovníky psů, že má šťastný konec.
Pohlaďte i za mne Ajaxe a ať zůstane ještě dlouho tím přerostlým štěnětem.

Reklama