Už pár let přestavujeme domek, lepíme to postupně jak vlaštovky. Výsledkem toho je, že někde je holá zeď a já se nemůžu dočkat až tam budou omítky. Jinde je už sádrokarton a já toužím po malbě. Jinde je omítka i malba, jenže ještě přijdou sklepat dolů, takže bych tam raději viděla tu holou cihlu.

V místnostech, které obýváme jsou většinou na stěnách zarámované fototapety – v obýváku maják na Novém Zélandu, v dětském zvířata, já mám nejraděj všude spoustu květin. Mívali jsme ale i méně tradiční výzdobu.

Když se ten můj vrátil z půlročního pobytu v USA a já ho přijela čekat na letiště, vezl si mj. dlouhý tubus, celou cestu domů mi odmítal prozradit, co je uvnitř. Napadala mě mapa, listina nezávislosti, … Doma hrdě vybalil indiánský šíp. Hleděla jsem na něj ve zlé předtuše tak nějak bez výrazu a bylo hůř, k šípu přibyla dešťová hůl a pavučina na sny. Druhý den tohle trio viselo na zdi v obýváku. Říkala jsem si: v předsíni paroží, v obýváku indiánský koutek, tak ještě do ložnice hlavu zebry a jaka a nad dveře klokana, ať jsme pěkně kosmopolitní.

Viděla jsem s jakou spokojeností hledí na svou kořist (prý nebylo co jiného přivézt, protože všechno ostatní bylo z Číny).

Nejde dráždit kobru bosou nohou, den po tom, co vás kobra požádala o ruku a já jí řekla ano. Ale postupným jemným manévrováním jsem kobru přesvědčila, že vzácným indiánským artefaktům bude lépe v krabici na půdě a paroží jsme věnovali jednomu horskému hotelu.

Pohodový den

Japina

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

zdiA víte, že vás docela chápu?

A jak vypadají zdi ve vašem bytě?

 

redakce@zena-in.cz

 

Reklama