Tenhle příběh je pravdivý. Je starý víc než dvacet let. Oba aktéry jsem znala, ale dneska se už s nimi nevídám... nicméně příběh o malém kousku dřeva, který připravil člověka o život, vykládáme už léta u táboráků dětem jako doklad lidské hlouposti a sobectví.

Skoro každý z nás, trampů, ví, že v českých horách (a nejen v nich) jsou sruby, ve kterých se dá v případě nouze přespat. Najdete tam dřevo na podpal, pár třísek a nějaké to polínko. Sirky a tuhý líh si každý nosí s sebou, stejně tak jako sáček čaje a kostku cukru... a v těch lepších srubech, dál od lidí, najdete i nějakou tu konzervu. Srubovou sníte, svoji necháte pro dalšího, kdo se ocitne v nouzi. Funguje to tak po léta, dokud se nenajde nějaký sobec...

Byli dva - a už brzy měli být tři. Vyrazili si na poslední čundr, než začnou povinnosti - on, budoucí inženýr, říkejme mu Pavel, a ona, zdravotní sestřička od miminek z porodního, třeba Iveta. Jejich miminko ještě nebylo na mamince ani znát, ale oba věděli, že je živé a zdravé a těšili se... ta procházka měla být celkem krotká, nic moc dálka, oba byli v horách jako doma, jenže zimní hory nejsou nijak zvlášť hodné. Přihnala se vichřice. Oba byli zkušení, odhadli, že ve vánici se do setmění nevrátí, potmě jít nemohli, a tak zamířili k nejbližšímu útočišti - ke srubu, ve kterém mnohokrát přespali. Doufali, že najdou jako vždycky dříví, snad i kousek jídla, ale hlavně že se zahřejí a přečkají noc, než se jim podaří dostat se dolů do údolí k lidem.

Nenašli... ten, kdo tam byl před nimi, nedodržel zvyklosti.

Dříví spotřeboval, jídlo snědl a nenechal tam vůbec nic - ani třísku. Dokonce i nářadí zmizelo...

Ona byla v pořádku, ale on začal dostávat horečku. V divočině, a když bylo jasné, že se nepostaví na nohy, se mu nedalo nijak pomoct. Ráno bylo jasné, že dolů nedojdou - aspoň Pavel ne. Iveta ho musela nechat samotného a jít sněhem do údolí sama, aby mu mohla zachránit život. Došla... po šesti hodinách. Zpátky ke srubu se už vraceli chlapi z horské služby sami - Ivetě omrzly nohy tak, že bylo nutné amputovat některé prsty. V nemocnici se dozvěděla ještě jednu špatnou zprávu... Pavel nepřežil. Příčinou horečky bylo selhání ledvin... podle lékařů by bylo stačilo, aby byl v teple a dostal tekutiny a kolapsu organismu by se dalo zabránit. Ivetin organismus nesnesl takovou zátěž a ona potratila. A ani ke své práci u miminek se už nedokázala vrátit - seděla v pokoji sester a celou směnu plakala. Nedalo se jí pomoct... po dlouhé době se odstěhovala z republiky, přerušila styky skoro se všemi známými. Dneska o ní víme jen to, že žije.

Stačilo tak málo - jen prostě nekrást. Vzít jen tolik, kolik člověk potřebuje, a nechat na oplátku pár věcí pro další potřebné... stačilo obyčejné slušné chování a pár kousků dřeva... a dva lidé mohli žít.

Ani ten srub už nestojí. Někdo ještě míň vychovaný jej podpálil, takže další lidé se už nebudou mít kam schovat. Na tom místě se už znovu stavět nebude. A z nás, kdo jsme tam chodívali skoro každé léto, tam už jezdí jen pár lidí. Jen občas se tam objeví malá kytička - s modrými květy, tak modrými, jako byly Pavlovy oči...

Pajda


:((( Uf, na dnešní téma jsem nečekala takhle smutný příběh... Ale moc za něj děkuju - je pěknou ukázkou toho, že trampské zvyky nejsou zbytečný nesmysl, ale že mají svůj základ v realitě...

redakce@zena-in.cz

Reklama