Bulvár

Pár kousků dřeva...

Tenhle příběh je pravdivý. Je starý víc než dvacet let. Oba aktéry jsem znala, ale dneska se už s nimi nevídám... nicméně příběh o malém kousku dřeva, který připravil člověka o život, vykládáme už léta u táboráků dětem jako doklad lidské hlouposti a sobectví.

Skoro každý z nás, trampů, ví, že v českých horách (a nejen v nich) jsou sruby, ve kterých se dá v případě nouze přespat. Najdete tam dřevo na podpal, pár třísek a nějaké to polínko. Sirky a tuhý líh si každý nosí s sebou, stejně tak jako sáček čaje a kostku cukru... a v těch lepších srubech, dál od lidí, najdete i nějakou tu konzervu. Srubovou sníte, svoji necháte pro dalšího, kdo se ocitne v nouzi. Funguje to tak po léta, dokud se nenajde nějaký sobec...

Byli dva - a už brzy měli být tři. Vyrazili si na poslední čundr, než začnou povinnosti - on, budoucí inženýr, říkejme mu Pavel, a ona, zdravotní sestřička od miminek z porodního, třeba Iveta. Jejich miminko ještě nebylo na mamince ani znát, ale oba věděli, že je živé a zdravé a těšili se... ta procházka měla být celkem krotká, nic moc dálka, oba byli v horách jako doma, jenže zimní hory nejsou nijak zvlášť hodné. Přihnala se vichřice. Oba byli zkušení, odhadli, že ve vánici se do setmění nevrátí, potmě jít nemohli, a tak zamířili k nejbližšímu útočišti - ke srubu, ve kterém mnohokrát přespali. Doufali, že najdou jako vždycky dříví, snad i kousek jídla, ale hlavně že se zahřejí a přečkají noc, než se jim podaří dostat se dolů do údolí k lidem.

Nenašli... ten, kdo tam byl před nimi, nedodržel zvyklosti.

Dříví spotřeboval, jídlo snědl a nenechal tam vůbec nic - ani třísku. Dokonce i nářadí zmizelo...

Ona byla v pořádku, ale on začal dostávat horečku. V divočině, a když bylo jasné, že se nepostaví na nohy, se mu nedalo nijak pomoct. Ráno bylo jasné, že dolů nedojdou - aspoň Pavel ne. Iveta ho musela nechat samotného a jít sněhem do údolí sama, aby mu mohla zachránit život. Došla... po šesti hodinách. Zpátky ke srubu se už vraceli chlapi z horské služby sami - Ivetě omrzly nohy tak, že bylo nutné amputovat některé prsty. V nemocnici se dozvěděla ještě jednu špatnou zprávu... Pavel nepřežil. Příčinou horečky bylo selhání ledvin... podle lékařů by bylo stačilo, aby byl v teple a dostal tekutiny a kolapsu organismu by se dalo zabránit. Ivetin organismus nesnesl takovou zátěž a ona potratila. A ani ke své práci u miminek se už nedokázala vrátit - seděla v pokoji sester a celou směnu plakala. Nedalo se jí pomoct... po dlouhé době se odstěhovala z republiky, přerušila styky skoro se všemi známými. Dneska o ní víme jen to, že žije.

Stačilo tak málo - jen prostě nekrást. Vzít jen tolik, kolik člověk potřebuje, a nechat na oplátku pár věcí pro další potřebné... stačilo obyčejné slušné chování a pár kousků dřeva... a dva lidé mohli žít.

Ani ten srub už nestojí. Někdo ještě míň vychovaný jej podpálil, takže další lidé se už nebudou mít kam schovat. Na tom místě se už znovu stavět nebude. A z nás, kdo jsme tam chodívali skoro každé léto, tam už jezdí jen pár lidí. Jen občas se tam objeví malá kytička - s modrými květy, tak modrými, jako byly Pavlovy oči...

Pajda


:((( Uf, na dnešní téma jsem nečekala takhle smutný příběh... Ale moc za něj děkuju - je pěknou ukázkou toho, že trampské zvyky nejsou zbytečný nesmysl, ale že mají svůj základ v realitě...

redakce@zena-in.cz

   
20.03.2007 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [9] Kassy [*]

    Je to smutný příběh. A nejsmutnější na tom je, že ten sobec, který srub "vybral", se nejspíš nikdy nedozvěděl a nedozví, co způsobil.

    A tohle je přesně důvod, proč s sebou i na vandry vozím mobil. Znám lidi, kteří by mě za to zlynčovali, ale je to jistota. Většinou je vypnutý, ale je fajn vědět, že když bude nejhůř, můžu vytočit 112...

    superkarma: 0 21.03.2007, 15:28:42
  2. avatar
    [8] pajda [*]

    paviocko: no, když se zamyslíš, zjistíš, že zpátky šla z kopce, v čerstvých závějích a napůl zmrzlá po noci ve srubu - jestli jsi někdy byla dál než hodinu cesty od baráku, což určitě byla, tak sama víš, že za takových podmínek trvá cesta mnohem déle, než když jdeš odpočatá, do kopce a v teple, navíc po prošlapané cestě. Co s sebou měli nebo neměli, to se asi těžko dozvíme, ale z jejich pohledu se v tu chvíli rozhodli jediným možným způsobem. Taky si neumím představit, že bych riskovala, že ve vánici sejdu z cesty, když kousek cesty ode mě je srub, ve kterém se dá čekat, že najdu topení a jídlo.

    superkarma: 0 20.03.2007, 17:25:15
  3. avatar
    [7] paviocko [*]

    Pajda: právě, připadá mi divné, že neměli nic s sebou, když jde člověk do hor (píšeš, že cesta zpět trvala 6 hodin), tak to rozhodně nechce podcenit. A zvlášť kdybych byla těhotná.

    superkarma: 0 20.03.2007, 15:49:28
  4. avatar
    [6] Kadla [*]

    pajda: Čokoláda postačí, horší to pití... Připadá mi to jako taková ta událost "shůry". Vichřice, vybraný srub a selhání ledvin... Samo o sobě by ty jednotlivé události neměly až takový dopad... Ale když se to sečte...

    superkarma: 0 20.03.2007, 15:30:11
  5. avatar
    [5] pajda [*]

    Kadla: ten srub byl od chaty, kde bydleli, asi tři a půl hodiny cesty a oni k němu původně ani nechtěli dojít. Na procházku si asi přece jen jídlo na noc nebereš a termoska s pitím a čokoláda ti na celou noc určitě nestačí, to dá rozum.

    superkarma: 0 20.03.2007, 15:25:04
  6. avatar
    [4] Kadla [*]

    Dost děsný příběh.... Jednou v zimě nás chytla v horách strašná, nečekaná, sněhová vánice se silným větrem, měli jsme s sebou děti ve věku 3 roky a 7 let. Manžel chytil toho většího, já toho menšího, byli jsme od chyty jen asi 700 metrů, ale myslela jsem, že nedojdeme, málem jsme tam zůstali. V horách je fakt možné všechno. Na druhou stranu, neumím si představit, že vyrazili do hor a nevzali si s sebou jídlo a pití... Spoléhat, že někde něco najdu... Kdykoliv vyrážíme na čundr, máme s sebou zásobu čokolády a čaj v termosce. Zvlášť bych na to dbala, kdybych byla těhotná...

    superkarma: 0 20.03.2007, 15:22:36
  7. avatar
    [3] pajda [*]

    gerda: bohužel máš pravdu. Skoro vždycky se najde dítě, které prohlásí "ale když se tam ty věci jen tak válely, tak proč bych si je nevzal?" a některé jsou k tomu vedeny i rodiči - seber, co se dá a odnes to...dodneška mám slzy v očích, když si vzpomenu, že stačilo tak málo a náš spolužák mohl být šťastným tatínkem...

    superkarma: 0 20.03.2007, 15:02:33
  8. avatar
    [2] gerda [*]

    A takhle to u nás dopadá se vším. Lidé se začali řídit heslem "každý ať se postará sám o sebe" a dotahují to do detailu. Příběh je poučný, varovný, ale ti, co by se měli chytit za nos, se nám leda vysmějí.

    superkarma: 0 20.03.2007, 13:26:23
  9. avatar
    [1] Sama [*]

    Tedy Pajdo, dostala jsi mne. Skoro brečím. Sruby beru jako "samozřejmost", nikdy jsem o tom víc nepřemýšlela. Vím jak se v nich chovat, naučila jsme to i svoje děti a asi žiju někde jinde, vůbec mne nenapadlo, že to někdo porušuje. Holt jsem naivní ....

    superkarma: 0 20.03.2007, 12:24:06

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme