Tak co, milé ženy-in, udělaly jste si dneska volno, nebo poctivě „zařezáváte“? Květnové svátky jsou mezi lidem českým převelice oblíbené, zvláště když vyjdou tak pěkně jako letos. Stačí jeden den dovolené a vznikne příjemné čtyřdenní volno, ve kterém se dá už ledacos zajímavého podniknout. V mnohých firmách se už tak nějak automaticky předpokládá, že se v pondělí prostě nemaká. Naproti tomu v řadě škol se v pondělí učí, i když pedagogové s povzdechem přiznávají, že poloprázdné třídy očekávají skoro s jistotou. Nějaké ty „rodinné důvody“ nebo „nevolnost“ to přece spraví…

Ve srovnání s ostatními státy EU jsme s našimi třinácti placenými státními svátky tak někde uprostřed. Nejméně si jich užijí pracovití Holanďané (devět) a nejvíc Němci (šestnáct). První květen se slaví ve většině evropských zemí a málokdo se už pozastavuje nad poněkud kuriózním faktem, že Svátek práce slavíme tím, že se práci důsledně vyhýbáme. Jak si můžete přečíst v Ivanině pátečním článku, existují i daleko šílenější svátky – kvůli Dnu mokřadů nebo Dnu zdravení nám ale nikdo práci neodpustí. :-)

 

Ne každý ale potřebuje oficiální povolení, aby si volno udělal. Lid pracující se dá obecně rozdělit na ty, kteří mají „píchačky“, magnetickou kartu či knihu příchodů, kteří prostě pracují od-do, a na ty, kteří si svou pracovní dobu určují sami. Podnikatelé, umělci, volní novináři :-))), případně šéfové tak mocní, že už nad sebou nemají nikoho, kdo by se je odvážil kontrolovat. Dlužno říci, že příslušníků té druhé skupiny je podstatně méně, určitě se ale nedá obecně říct: Ti se mají! Mnohdy pracují mnohem víc než kdejaká státní úřednice, pohodlně usalašená někde na ministerstvu nebo na finančáku. Jak jsem kolikrát záviděla paní na poště, když jsem před dovolenou zuřivě bušila do klávesnice dlouho do noci a z nervozity a stresu pak ani nemohla usnout. Ta nemusí odevzdat práci na týden dopředu! Když je pryč, za její přepážku si prostě sedne kolegyně…

 

Pravdou ovšem je, že si jiné než „volné“ zaměstnání ve skutečnosti ani neumím představit. Práce se nebojím, vadí mi ale představa, že bych musela skládat účty z každé minuty svého času. V dobách, kdy jsem ještě byla „zaměstnancem“, z toho pramenily moje jediné, ale zato časté konflikty s nadřízenými. Odešla jsem třeba na oběd a „zatoulala“ se na dvě hodiny. Práce sice udělaná byla, někteří šéfové to ale přesto špatně snášeli. Jedna paní vedoucí mi dokonce napsala do pracovního posudku, že mám „problémy s pracovní kázní“. A měla pravdu - krátce nato jsem to potvrdila odchodem na mateřskou. :-) Během ní pak nastalo klíčů cinkání a všechno bylo jinak…

 

A jak jste na tom vy, milé ženy-in?

Máte také „problémy s pracovní kázní“?

Měla jste kvůli ní někdy malér?

Vyhovuje vám pevná pracovní doba, nebo máte (či byste chtěly) volnou?

Dostala jste někdy „áčko“?

Máte sklon se toulat v pracovní době, nebo to vaše zaměstnání neumožňuje?

Musela jste někdy řešit podobné problémy v pozici vedoucí?

Podpořte nás na redakce@zena-in.cz (my v práci jsme! :-)), napište nám o tom a vyhrajte dárek!

 

Reklama