Tak do situace paní Květy se dostane asi málokterá žena. Anebo, že by ano? Že by bylo víc takových, které se na podnikovém večírku opijí a pak se na druhý den diví?

Příběh paní Květy a pomrkávajícího kolegy

opilá žena

Paní Květa je deset let vdaná. Žena, která normálně chodí do práce a stará se o rodinu. O manžela a pětiletého syna.
Do práce nastoupila teprve nedávno, jako úřednice české pobočky jisté nadnárodní banky. Díky své společenské a nekonfliktní povaze zapadla do kolektivu ihned, i přesto, že se sestává z mladších lidí než je ona, převážně svobodných. Takových, kteří neřeší žádné rodinné starosti typu, kdo vyzvedne dítě ze školky nebo udělá večeři.
Po skončení pracovní doby se jde většinou na pivo, na panáka, nebo prostě se někam bavit.
„Pojď s námi,“ lákali ji už mnohokrát mladší kolegové.
Ale Květa se s úsměvem omluví a běží domů za manželem a za synem. Z jejího „až jindy“ si už dělají legraci.

Až jednou slavil kolega třicátiny, de facto jí věkově nejbližší, jen o dva roky mladší od Květy. Nechtěl ani slyšet, že by nepřišla. Sedí spolu v jedné kanceláři, to by ji urazil.

Doma manželovi řekla pravdu, co bude zastírat. Prostě má kolega z práce narozeniny, kulatiny, a jdou je všichni oslavit.
„A kdy se vrátíš?“ zeptal se manžel malinko s náznakem žárlivosti, protože ví, že jeho pořád pěkná žena je v práci obklopena převážně samými zajíčky.
„Neboj se, brzy. Půjdeme rovnu z práce,“ odpověděla.

Oslava se konala v návštěvní místnosti, přišli skoro všichni. Jen jedna těhotná kolegyně se omluvila, že jí není dobře a jeden kolega byl nemocný. Ti největší baviči však byli přítomni.

Večírek se parádně rozjížděl, když najednou došlo pití a oslavenec navrhl, že půjdou všichni společně do nedalekého nonstop baru.
„Já už asi ne,“ bránila se Květa.
„Nedělej fóry a pojď,“ chytl ji kolega pod paží a než stihla znovu protestovat, už seděla na barové stoličce a před sebou měla panáka.

Najednou se jí strašně nechtělo domů. Vždyť je jí teprve 32 let, co ji tam uteče? Jak dlouho už takto sama nikde nebyla. Pořád jen práce a domácnost, domácnost a práce. A tak to se svými mladšími kolegy a kolegyněmi pořádně rozjela. Ti se nestačili divit.

Pak už si jen matně vzpomíná, že jela v taxiku a šla do nějakého bytu. Ráno zjistila, že je v bytě své mladší, teprve dvacetileté kolegyně a že je tam těch nocležníků nějak víc.
S hrůzou se podívá na hodinky a na mobil s desítkou nepřijatých hovorů od manžela a starostlivými sms.
„Ten mě zabije,“ pomyslí si.

Je sobota ráno, naštěstí nemusí manžel do práce a malý do školky. Vyplíží se tiše z bytu, hlava ji třeští a začne ještě víc, když po půl hodině z hrůzou odemyká dveře od svého bytu.
Ty se rozletí a v nich stojí naštvaný manžel, křičící něco o rozvodu a v kuchyni sedí vyjevený syn.
„Prosímtě, nechej mě, mně je strašně zle“, prosí Květa a letí na záchod, do koupelny a poté hned do postele.

Když se vyspí, manžel už je o něco klidnější, poněvadž mezitím volala nepřetržitě na Květin mobil její mladá kolegyně. Květa to neslyšela, protože spala, tak to vzal manžel a na druhém konci se ozvala kamarádka, jestli je Květa v pořádku, že ani neví, že odešla a vysvětluje mu, ať se na ni nezlobí, že ji přemluvila, aby spala u ní. O ostatních nocležnících samozřejmě pomlčí.

Přes víkend se Květa s manželem udobří, vše se vysvětlí. Horší je to však v pondělí v práci. Jeden z jejích kolegů, o sedm let mladší, z ní nemůže spustit oči a při každém střetu či pozdravu na ní spiklenecky pomrkává.
Květa si ani netroufá pomyslet, proč to dělá. Ví, že na té oslavě byl, v bytě kolegyně ho ráno zahlédla taky, ale nic víc si nepamatuje. Třeba ji to někdo jednou poví. :)

Čtěte také:

Reklama