Náš panelový dům nebo-li králíkárna, jak tomu mnozí říkají, přesně řečeno, náš vchod, není jen tak obyčejný. Vyznačuje se především “normálně - nenormálními lidmi”, tudíž náš vchod je vchod hororový, o kterém by se dal napsat sáhodlouhý román “Život v králíkárně”.

Když jsme se před šesti lety přestěhovali ze staré zástavby, byli jsme nad míru spokojeni. Byli jsme totiž konečně ve svém. A tak jsme se těšili na to, jak se nám v novém bytečku bude hezky žít.
Sousedi ze začátku nebyli příliš vidět. A tak jsme si mnuli ruce a radovali se, jaký je klid a jak jsme si dobře vybrali.
Ale netrvalo dlouho a sousedé se pomalu začali množit, potkávali jsme jich čím dál víc. Ale byli jsme rádi. Aspoň jsme věděli, že v baráku nežijeme sami.
Po pár měsících bydlení jsme už však moc nadšení nebyli.

Sousedům nad námi začali děti růst a dostali se do předškolního věku. A tak nám začali dupat, skákat a hulákat nad hlavami. To by nám ani tak nevadilo, jsou to přeci děti. Ale jejich rodiče…Napadlo je, že si zrekonstruují byt. A tak den co den, večer co večer, víkend co víkend nebylo slyšet nic jiného než rány, vrtání, atd. A to až do pozdních večerních hodin. Do kuchyně si dali dlažbu, to abychom slyšeli, že už jsou doma a že právě usedají ke stolu. Den co den nám totiž vrzají dlaždičky nad hlavou.
Ale jinak to jsou tiší sousedé. :-)

Naproti na patře máme pro změnu cizince. Italská rodina. Skoro o nich nevíme. To jen tehdy, když se u nich projeví italská krev. To nelítají věci z okna, nýbrž rovnou sami sebe navzájem vyhazují z oken. :-)
Ale nemít tyto sousedy, to bychom se ani nezasmáli. Bereme to už jako legraci, oni to totiž tak nemyslí. Je to lepší než detektivka v televizi, nebo spíš zábavný pořad. :-)

V jednom z bytů zase pro změnu žije pouze pes. Pes, který má byt 3+1 pro sebe. To je luxus. To nemáme ani my. V příštím životě bych chtěla být psem.
Každý den, od večera do rána, chudinka, vyje do té doby, než se opojený páníček vrátí z tahu.
Ale páníček je jinak slušný. Pozdraví, podrží dveře…:-)

Puberťáci, to je snad nejhorší kategorie nájemníků. Ano, také jsme byli mladí. Ale dnešní mládež, to je katastrofa! Aspoň ta, co se schází u nás v domě.
Z kočárkárny si udělali rádoby klubovnu – takové doupě, ve které se scházelo snad celé sídliště.
Denně, až do pozdních večerních hodin se ozývala hlasitá hudba a domem se táhnul "trávový" odér. Všude po domě se válely odpadky. Na schodech nedojedený rohlík, ve výtahu nedopitá lahev limonády, i nožička párku či kolečko salámu se našlo.


My, jakožto slušní nájemníci, jsme to vždy uklidili, ale za pár dní se to opakovalo. A tak jsme to vzdali.
I přes neustálé stížnosti na bytovém družstvu se nic nedělo. Až po dvou měsících konečně partička, ačkoli velmi nerada, opustila svůj brloh a aby neodešla jen tak, zanechala po sobě slušný nepořádek. Pomalované zdi, roztříštěné sklo, papíry,… Prostě neskutečná špína, že i pes by tam nevykonal svou potřebu, jak by se štítil. Možná tak krysám by se tam líbilo. Pro ty jediné by to byl ráj. Docela se divím, že nás ještě nenavštívily.
A takhle už je to asi dva měsíce a nikdo s tím nic nedělá. Ale aspoň je klid…

Teda byl, doteď. Zrovna včera ráno jsme měli šokující budíček. A to jsem se těšila, jak si konečně přispím. Chtěla jsem vstávat o hodinu později, než mám ve zvyku, ale místo toho jsem spala o dvě hodiny méně.
V pět hodin ráno byl budíček pro celý dům. Nějaký “normální “ soused se trochu zbláznil. Pustil si na plné pecky rádio – asi nějaká kvalitní věž s kvalitními basy, se super-vooferem, surroundem a nevím s čím ještě, až se otřásal celý dům. Jakoby to bylo vedle v pokoji.
Sen to bohužel nebyl, byla to realita a dost tvrdá.
Budíček trval přesně patnáct minut. Potom bylo konečně ticho. Buď věž tím náporem nevydržela, nebo se soused konečně probudil :-)

Ale jinak je to slušný dům. Až na pár problémků jsme spokojeni.
Sousedi jsou ohleduplní, hodní, slušní…. :-)

Vidíte, že to není zase tak špatné bydlet v paneláku. Aspoň je nějaké vzrůšo... :-)

     
Reklama