Pane režisére, škrtíte herečky?

Pane režisére, škrtíte herečky?

Dostala jsem pozvánku na narozeninové setkání (nevím, jestli se to dá nazvat večírkem) k devadesátinám Jiřího Krejčíka. Asi tam nepůjdu. Bojím se trapných oficialit, falešných úsměvů i sáhodlouhých proslovů. A co si budeme povídat, nevím, jaký dárek bych mu měla přinést. Zarámovaný kostýmní návrh s podpisem? To mi připadá samožerské. Copak by si to doma pověsil na zeď? Asi těžko, i když mě má rád, jak tvrdí.

Možná vás bude zajímat, jak jsem ke Krejčíkovi vlastně přišla. Ani mně se nechce věřit, že už je to přes dvacet let.
To jsem byla ve svém prvním angažmá v Ústí nad Labem a navrhovala jsem kostýmy pro jeho divadelní hru Manželství po francouzsku (Činoherní studio Ústí nad Labem).
Krejčík tam vesele tyranizoval celý soubor, měnil herce jak ponožky, rozbíjel soukromé cennosti, které mu všichni snášeli z domova, a když Leoši Suchařípovi prorazil pěstí originál buřinku (jedinou toho druhu v divadle), poslala jsem ho (pardon) do prdele. Druhý den se mi omluvil, vzal mě za ruku a řekl: „Vždycky, když přijdu do divadla, hned ve dveřích mi jednu vražte..." Ač se to nezdá, Jiří Krejčík měl a má smysl pro humor a jeho bonmoty tam kolují dodnes.

Za nějaký čas mi volala produkce, jestli bych pro Krejčíka nenavrhla kostýmy k filmu „Nepočestná".
To byla výzva. Můj první film, ve kterém jsem si dokonce i zahrála. Dostali jsme se do časové tísně, a když mu statistky – baletky utekly do divadla na představení, nezbývalo nic jiného než všechny mladé ženy štábu (včetně mě) obléknout do balerín, nazout do špiček a strčit na plac. Tančit jsme naštěstí nemusely. Jen jsme tak posedávaly v elegantních pózách jako na Degasově obrazu.

Dalším dílkem, na kterém jsem pracovala s Jiřím Krejčíkem, byla komorní komedie Podnájem na Champs Elysses. Tam se pro změnu trhal oblek na cimprcampr. Ale naštěstí ne rukama režiséra, ale manželů (Oleg Reif a Marie Spurná), kteří ho během ostré hádky rvou na svém nebohém podnájemníkovi (Otu Šimánkovi).


Pak dlouho nic, až přišla Strinbergova Slečna Julie s Markétou Plánkovou a Mirkem Šimůnkem v hlavních rolích.
Nevím, jestli tu hru znáte, ale podle mého názoru nebyl její výklad ani obsazení příliš šťastné. Herci se těžko trefovali do Krejčíkových představ, dostávali se do křeče a ke konci natáčení se z nich staly automatické loutky bez života, což se samozřejmě projevilo i na kvalitě filmu. 
A když si vzpomenu na kostýmy? Také žádný med. V zájmu autentičnosti jsem nechala ušít hlavní kostým z hedvábí potaženého starou originální krajkou, která se nám neustále trhala, musela se za pochodu sešívat, což Krejčíka přivádělo k šílenství. Ale neuškrtil mě. :-)

Myslela jsem, že slečna Julie bude poslední Krejčíkovou režií.

Omyl, je to právě rok, co jsem dostala nabídku točit s Jiřím Krejčíkem televizní film Peníze podle stejnojmenné Čapkovy povídky.


Tady se projevila Krejčíkova nezdolná energie, všichni padali na hubu, zatímco on byl schopen takřka bez jídla a pití jet naplno snad čtyřiadvacet hodin denně. Nezdolná zaťatost, kdy trval na postupech praktikovaných za dob své největší slávy, ale bohužel i důsledky stáří spojené s výpadky paměti. Co schválil jeden den, druhý kategoricky zamítl.
Po prvním týdnu natáčení se mu totálně rozpadl štáb. Odešel kameraman včetně osvětlovače a švenkra, asistent režie, skriptka, rekvizitáři, kostymérky(což jsem obrečela), a nakonec i architekt. Pominu-li produkci, zůstala jsem z původní sestavy jen já a zvukař. Sestavil se nový štáb a jelo se dál. Byla to tvrdá škola, ale vydrželi jsme.
 
To, že je režisér Jiří Krejčík věčně nespokojený, místy nerudný, ba hrubý, mohu potvrdit. Ale to vše, jak sám říká, činí z čirého zoufalství nad lidským šlendriánem, leností a neschopností.
Krejčík je perfekcionista, a když věci nejdou podle jeho představ, rozzuří se do nepříčetnosti. Možná i to souvisí s jeho pověstí o škrcení hereček. Sama jsem se ho na to zeptala, když byl v dobrém rozmaru. Potutelně se usmál a řekl: „Já si to nepamatuju..." Tak si to přeberte. 

Osobně jsem zažila dost konfliktů mezi ním a herečkami (herce nevyjímaje), ale nikdy jsem se nenachomýtla přímo u fyzického násilí.  
Dokázal rozplakat i tak suverénní ženy, jako je Zdena Herfortová nebo Ester Kočičková.
Přiznám se, že i já jsem proslzela nejeden kapesník, když mi den před natáčením hodil vojenskou čepici na hlavu s tím, že je moc velká, a na můj argument, že je vyrobená přesně podle jím schváleného originálu, odpověděl. „Tak to dejte do titulků!"

To je celý Krejčík.