Reklama

Zdravím redakci a posílám pár slov k dnešnímu tématu – je to trochu těžké, ale víra je věc, se kterou se musí každý nějak popasovat a nějak se k ní postavit. 

Kdysi dávno jsem vedla dívčí tábornický oddíl. „Nátěr“ byl indiánský, ale náplň spíše skautská – tábořily jsme v tee-pee, jezdily na výpravy, vyráběly z korálků, hrály hry a hodně muzicírovaly. Většina holek měla v oddíle druhý domov, teplé přátelské místo, svoje lidi, se kterými je člověku dobře a kteří mu neublíží.

Pak na mě přišla touha hnízdit. Pár měsíců před plánovaným termínem porodu se konaly volby nové náčelnice. Vyhrála je jistá Amazonka – nadaná a jiskřivá dívčina, která v oddíle vyrostla a už dlouho byla mojí pravou rukou. Všichni ji zbožňovali a nikdo si neuměl představit, že by mě nahradil někdo jiný než ona. Večer jsme seděly u ohně a plánovaly oddílovou budoucnost, měla spoustu nápadů a plánů... 

Za dva dny nato přišel šok. Amazonka se dostavila do klubovny s rancem oddílových věcí – usárna, celta, deníky, indiánské ozdoby – a oznámila nám, že z oddílové činnosti nadobro odchází a tyhle krámy už nebude potřebovat. Pán si prý nepřeje, aby to dělala. Věděli jsme, že dochází do jakési sekty, ale nikdy se nám nepokoušela svoji víru nějak vnucovat, takže jsme netušily, jak je to „vážné“.

Od té doby už jsem ji viděla jen asi dvakrát v životě, při náhodném setkání v metru. Na otázku: „Jak se máš?“ odpovídala s lehce nepřítomným úsměvem a stylem „Jak se můžu mít v Boží dlani...“ 

Militantní nevěřící rozhodně nejsem, mám k víře druhých úctu, i když je pro mě osobně třeba nepochopitelná. Od té doby jsem ale na některé fráze tak trochu alergická. A nechce se mi věřit tomu, že by Bůh (který je láska) někomu zakazoval, aby pracoval pro druhé – nezištně a ve svém volném čase.

Ta „odnož“, do které Amazonka docházela, se jmenovala tuším „letniční“. Nevím, jestli to byla vyloženě sekta nebo součást oficiální církve a nevím ani to, jak se největší církve k různým extrémním skupinám a sektám staví. Odmítají je, nebo je berou pod svá křídla? Pokud je tu někdo, kdo tomu rozumí lépe, ať nás ostatní poučí! :-)

Zdraví

Kanice


Děkujeme za zajímavý příspěvek...

Zkusím trošku odpovědět na závěrečnou otázku (a slibuju, že se letničnímu hnutí budu časem věnovat i v našem seriálu o víře, náboženství a sektách).

Letniční hnutí jsou sbory, farnosti či zkrátka skupinky v křesťanských církvích, které se rozhodly klást důraz především na dary Ducha svatého (celé to vychází z letnic, 50 dní po Ježíšově smrti, kdy na apoštoly sestoupil Duch svatý) - mluvení v jazycích, léčení vkládáním rukou a podobně.

Povětšinou mají naneštěstí charakter sekt - někdy dost výrazný - a oficiální církve na ně pohlížejí se značnou nedůvěrou (pokud vím, například jistý vůdce takového hnutí v římskokatolické církvi byl nakonec odeslán do kláštera kdesi ve francouzských horách) - většinou oprávněně.

Jak podotkl jeden biskup - je to následek toho, že v minulých desetiletích církev zanedbávala Ducha svatého - a to natolik, že dokonce jaksi „vypadl" z některých konsekračních formulí - a teď se to vrací formou těchto hnutí, která naopak dary Ducha upřednostňují nade vše. A v náboženském zanícení leckdy sklouzávají k herezi...

Co si o tomto problému myslíte Vy, ženy-in? Máte nějaké zkušenosti se sektami? Uvěřil někdo z Vašich známých a blízkých? A změnilo ho to? K horšímu nebo k lepšímu? Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz!