Haně (24) bylo teprve devatenáct let. Dostala se na vysněnou vysokou školu a myslela si, že následujících pár let nebude řešit nic jiného. Omyl. Do života jí vstoupila rakovina prsu.

Bylo to zrovna kolem Vánoc, když si poprvé všimla stop krve na vnitřní straně podprsenky. Nepřikládala tomu ale velkou váhu, spíše se za to styděla. „Zprvu mě napadlo, že jsem se třeba jen rýpla, neběžela jsem s tím hned k doktorovi, jak bych měla,“ popisuje mladá žena, která se nejprve svěřila mamince. Ani tu však nenapadlo, že by v jejím věku mohlo jít o něco vážného. „Dala mi kalciovou mast na popraskanou kůži, ale ta nepomáhala. A tak jsem se konečně vydala k lékaři. A od něj pak už rovnou na sono a do screeningového centra.“

hanka3

Nádor v prsu

Tam měli jasno hned. „Předběhla jsem všechny ženy v čekárně a šla na sono, mamograf a biopsii. Krvácivou bradavku pak už nikdo neřešil, protože objevili velký útvar v prsu. Byl až u žeber, takže nehmatný. I když mám malá prsa, tak bych na něj nejspíš sama ani nepřišla,“ říká Hana, která v tu chvíli řešila jediné - ostatní pacientky v čekárně. Všechny byly ve věku její maminky nebo babičky. „Mamka tam seděla se mnou a lékaři měli dokonce tendenci volat do ordinace ji.“

Zhoubný, nebo ne?

„Když mi odebírali vzorečky na biopsii, říkali, že je budou zkoumat. Až tehdy mě napadalo, že chtějí zjistit, zda je nádor zhoubný, nebo ne. Po dvou dnech mi paní doktorka volala první výsledky. Já byla zrovna v tramvaji a jela do školy. Nikdo se mnou nebyl. Řekla mi tehdy, že je to velmi hraniční, a to mě vyděsilo,“ vypráví.

Karcinom prsu sice nebyl zcela jednoznačně prokázán, ale vzhledem k Hanině věku muselo být řešení akutní. Jelikož u mladých pacientek nemoc postupuje velmi rychle, musela během tří měsíců na preventivní operaci. Mezitím také onkoložka začala řešit prasklou bradavku. Při bolestivé biopsii o část z ní přišla.

hanka2

Potíže s jizvou

„Pamatuji si na bolest, strach o život, samotu nemocničního prostředí a v neposlední řadě obavy o to, jak budu vypadat. Informovali mě totiž, že vzhledem k velikosti mých prsou a tomu, že bude potřeba vyndat větší kus tkáně, bude jedno prso asi značně deformované. Teď už mi to připadá malicherné. Žádná velká deformace se nekonala, ale zato jsem zjistila, že mám sklon ke keloidnímu hojení. Jizva mi proto nesrůstala, a když, tak hrozným stylem. V jednom místě dokonce i popraskala. Operovali ji tedy znovu, ale po dlouhém hojení mi zůstal takzvaný keloid, tedy rozplizlá jizva ve které narůstá tkáň,“ svěřuje se Hana, která naštěstí nemusela podstupovat chemoterapii.

Obě prsa?

Bradavka se ale stále nehojila, a tak následovalo doporučení na plastickou chirurgii. Tam jí však na základě jednoho sono doporučili oboustrannou mastektomii. „O způsobu, jakým se mnou poté jednali, se snad ani nechci zmiňovat. Bylo mi doporučeno, ať se rozhodnu do příštího týdne a byla jsem doslova vystrkána z ordinace. Zmobilizovala jsem veškeré své síly a obešla dalších pět lékařů. Všichni navržený postup odsouhlasili, aniž by požadovali jakékoli doplňující vyšetření. Rozhodla jsem se převzít odpovědnost za svůj život a na doporučený zákrok nešla,“ přiznává Hana s tím, že od té doby se nic nestalo. Nemá zhoubný nález a sono je naprosto v pořádku. Bradavku sice řeší pořád, ale věří, že jednou se zhojí.

Psychicky na dně

„Dlouhou dobu jsem primárně neřešila, že jsem nemocná. Veškerá má energie směřovala ke škole, abych dostudovala. Říkala jsem si, tak mě to potkalo a nějak to dopadne. Nevím, jak se mi to podařilo zvládnout. Bakalářku jsem dodělala po druhé operaci. Jenže pak mi nevyšly přijímačky na magistra. To mi narušilo celý plán, skolilo mě to. Až tehdy přišly psychické problémy. Nedokázala jsem se vyrovnat s tím, že se mi jizva nehojí a ještě k tomu mě nevzali na školu,“ vzpomíná Hana, která tehdy objevila Bellisky. Po návštěvě Aliance žen s rakovinou prsu se stala součástí sekce mladý pacientek Bellis Young & Cancer a i díky nim o rok později přijímačky opakovala, tentokrát už úspěšně.

hanka1

Zdroj foto: Helena Szmigielová

Nejsem jediná

V Alianci žen s rakovinou prsu se poprvé setkala s někým s podobnou zkušeností, s kým mohla mluvit zcela otevřeně o všem. „Dlouho jsem si myslela, že je to velmi výjimečné, aby onemocněla takto mladá dívka. Ale bohužel není. Proto mě těší, že teď můžu při edukaci na školách, kterou provádíme, ovlivnit už takto mladé holky, povědět jim svůj příběh. Upozornit je, že se to může týkat i jich, nejen jejich maminek či babiček. Kdybychom v těch devatenácti něco takového na škole měly i my, někde jsem si přečetla letáček, v tu chvíli by mě napadlo, co se mnou může být. A začala bych to řešit dřív,“ dodává Hana.

Čtěte také:

Reklama