Reklama

Dnešní datum je významné: 21. srpen 2013. Letos je to už 45 let ode dne, kdy do tehdejšího socialistického Československa přijela vojska zemí Varšavské smlouvy a obsadila celou republiku. Byla to v pravém slova smyslu okupace.

Uvolněnější poměry, které od ledna 1968 panovaly v socialistickém Československu, byly touto akcí potlačeny, kontrolu převzali komunisté za podpory Sovětského svazu. 16. ledna 1969 se na protest proti invazi upálil na Václavském náměstí student Jan Palach a na konci února také student Jan Zajíc. A dalších dvacet let jsme museli žít pod vládou Komunistické strany Československa, než v roce 1989 přišla sametová revoluce a začala demokracie.

krásná česká krajina

Od těchto událostí už uběhla docela dlouhá doba, i od roku 1989. Přesto bychom neměli zapomínat, co se tehdy stalo, měli bychom svým dětem a vnukům vyprávět, co všechno se může přihodit. Protože to vypadá, že dnešní mladší generace se o tyto události vůbec nezajímají, což je velká chyba. Nebo se mi to jenom zdá?

Provedla jsem si malý průzkum mezi generacemi, samozřejmě se nejedná o žádná přesná data, lidé byli osloveni náhodně. Z jejich odpovědí vyplynulo to, co jsem si myslela - děti moc netuší, co se 21. srpna 1968 stalo (protože se to ve škole neučily) a lidé kolem 20 let se o tehdejší dění také moc nezajímají. Ostatní věděli, i když tu dobu třeba nezažili. Takže nakonec je to asi dobrá zpráva - pokud ti starší poučí mladou generaci, na události let 1968 a 1969 se nezapomene.

Co si myslí různé generace o okupaci?

Jak vnímáte, co se stalo 21. srpna 1968?

Děti kolem 10 let:

Marie: V roce 1968? To nevím, ve škole jsme se to ještě neučili. Ale babička mi říkala, že přijeli Rusáci nebo co.

Lukáš: Mě to nezajímá, to jsem ještě nebyl na světě.

Nela: To nevím, ale můžu si to najít, mamka má v knihovně encyklopedie.

Lidé kolem 20 let:

Jakub: Od rodičů jsem věděl, že to vnímali jednoznačně jako okupaci, a tento názor jsem přejal. Ověřil a doplnil jsem si ho postupně o další historická fakta. Vnímám tento krok vojsk Varšavské smlouvy pod vedením SSSR jednoznačně negativně - přerušil společenské změny, které na jaře 1968 přicházely, umožnil nástup normalizaci a celkově československou společnost poškodil.

Lucie: Jé, to nevím, asi jsme si to říkali ve škole, ale nepamatuju si to. Je to dávno. Pamatuju si, co se stalo v roce 1989, teď máme demokracii. A předtím byl socialismus.

Lidé kolem 30 let:

Pavla: Vnímám to jako všechny události, které výrazně ovlivnily naše dějiny či novodobou historii. Tedy, že je třeba si je neustále připomínat. Tím spíš v této době, kdy mnozí lidé dle mého podléhají falešné iluzi, že dříve bylo líp.

Vítek: Jen logické pokračování roku 48, Rusáci (potažmo komouši) si své (= poctivě nakradené) vzít nenechají, jen to semlelo chudáka Sašu, z hrdiny se stal takřka z hodiny zbabělcem. Měl zemřít mučednickou smrtí?

Lidé kolem 40 let:

Helena: Nebyla jsem v té době ještě na světě, ba ani v projektu... Události té doby můžu vnímat pouze z historických dokumentů. Filmy z toho času působí depresivně a děsivě, můj dojem z nich je neštěstí, ohrožení a bezmoc obyčejných lidí, kteří tomu možná ani úplně nerozuměli. Taky asi zrada a zbabělost tehdejší vládnoucí ligy, která přesvědčila, že jí nelze důvěřovat. Jsem ráda, že jsem u toho nebyla, i když to, co se děje dnes, je principielně podobné, jen prostředky a projevy jsou jiné. Jádro stejné.

Miloslav: Jak vnímám to, co se stalo 21. srpna 1968? Jako jedno z největších traumat novodobých českých dějin. Jako obrovský akt zvůle vykonaný tzv. spřátelenými zeměmi na Československu. Jako jeden z projevů proradnosti sovětského impéria. Jako další důkaz toho, že komunismus je stejně zhoubné, agresivní zřízení jako nacismus či fašismus. S důsledky marasmu, který nám tady komunisti ve všech sférách bytí zavedli a zanechali, se potýkáme i teď, více než dvacet let poté, co museli - stejně jako sovětští okupanti - odejít. Okupanti odešli - snad - nadobro, komunisti a jejich ideologie, způsob myšlení atd. bohužel zůstali...

Martin: To bylo všechno domluvené, někteří lidé nahoře chtěli mít moc, ale viděli, že se poměry uvolňují, tak zavolali přátelům do Moskvy. A ti přijeli na pomoc... Nezažil jsem to a jsem rád, že to skončilo v roce 1989.

Lidé kolem 50 let:

Jiří: Rodiče mi o tom vyprávěli, když jsem byl větší, ale musel jsem slíbit, že o tom nikde nebudu mluvit. Věděl jsem, že přijely tanky ze Sovětského svazu, že se nesmí říkat, co si myslíš. Nemělo by se na to zapomínat.

Petr: Byl jsem malý a nepamatuji si to jako očitý svědek, ale jako student jsem pochopil, že to byla otevřená agrese proti suverénnímu státu a okupace na další dlouhá léta. Většina národa se od té chvíle bála. Po revoluci jsme měli šanci něco změnit, ale to se nepodařilo. Dnes zažíváme podobné okupace v různých formách kolem sebe a opět se všichni bojí. Takovou malou okupací a převzetí moci předvádí Mgr. Hrudková v Diagnostickém ústavu Dobřichovice. Všichni, kteří nesouhlasí, musí pryč, když ne svobodně, tak pod nátlakem. Tak si asi dokážu alespoň trochu představit, jaké zklamání a bezmoc zažívali lidé v 68. roce. Pravda, tehdy šlo o život, ale je to velmi podobné.

Lidé kolem 60 let:

Blanka: Byla to rozhodně ztráta iluzí a svobody. Bylo mi sedmnáct, vypadalo to všechno krásně. Pak přišla studená sprcha. Nejlepší léta jsem pak prožila v komunismu... Díkybohu, že je teď jiná doba, i když se trochu bojím, že se zase komunisté pomalu dostávají k moci.

Josef: Bylo mi tehdy 13. Máma mě ráno v půl sedmé vzbudila slovy: Vstávej, je válka. Pak jsme šli s klukama na ryby a odpoledne koukali v televizi na přenos z Prahy.

Dneska se na to dívám s odstupem půlstoletí a se znalostí zákulisí tehdejšího dění. Buď se sem Rusové chtěli dostat s vojskem a celé to zinscenovala KGB, nebo se dvě (tři, čtyři....) party komunistů praly o moc a vymklo se jim to z ruky. Nicméně si myslím, že kdyby tehdejší politici byli šikovní, tak okupaci dokázali zabránit - i za cenu výjimečného stavu. Nemusela následovat normalizace a dneska bychom mohli mít v politice i nějaké čestné lidi. Třeba :-)

Olga: Tenhle den vnímám jako naprostý podraz, v pravém slova smyslu okupace. Bez varování - a cha, cha, od přátel!!! Ne že by si člověk dělal přepjaté iluze o socialismu s lidskou tváří, ale tohle bylo totální vměšování do našich záležitostí. Právě způsob, jakým se to stalo - vojenskou agresí. Ke všemu to následně rozpoutalo normalizaci, při které jsem přišla emigrací o spoustu kamarádů. Ale to už je jiná linka.

Blanka: 21. srpen 1968 pamatuji. Bylo mi tehdy 17 let. Do té doby oblíbení Rusové, hrdinové z války, osvoboditelé, se rázem pro mne, za jedinou noc stali nepřáteli. Tento vpád jsem jim do dneška neodpustila. Sovětské tanky projížděly naším městem, měli jsme byt u silnice na Karlovy Vary a v noci nás vzdubily tanky. Rodiče prohlásili, že začala válka, nikdo ale nerozuměl, proč jsou tu zrovna Rusové, naši osvoboditelé a náš vzor. Po tomto zážitku z mého mládí už k nim nemám důvěru, nikdy jsem nevstoupila do KSČ, u mě smazali vše pozitivní z minula. Potom pro mne začala doba temna, nesvobody, nemožnost cestování, svobodného projevu atd. I když má tato doba také své zápory, nikdy bych se nechtěla vracet do minulosti.

Lidé kolem 70 let:

Václav: 21. srpen 1968 znamenal konec všech nadějí, které lidé chovali v sobě, že by se tuhý a represivní komunistický režim, vládnoucí u nás od roku 1948, mohl přece jenom trochu zreformovat.

Od začátku roku 1968 se naděje lidí zvyšovaly, protože staří komunisté začali odcházet z nejvyšších funkcí, byli nahrazováni mladšími, ale stále to byli všichni komunisté (Dubček, Smrkovský, Černík atd.). Povolila cenzura, začalo se mluvit o zločinech 50. let, začala vznikat nová umělecká díla, zejména film a hudba. Lidé mohli o trochu jednodušeji vycestovat na západ, navštívit své příbuzné atd., ale stále museli žádat o povolení jet i k moři do Chorvatska. Byl obnoven např. skauting. Začalo se mluvit o rehabilitaci lidí odsouzených v procesech v 50. letech. Začaly se dít určité změny a lidé začali doufat, že by se mohl režim přece jen změnit.

Ale stále zde byla všemocná KSČ, vedoucí síla společnosti, jediná povolená politická strana, která rozhodovala stále o všem, i když v letech 1967 - 1968 již ne tak přísně a tvrdě. Pokusy obnovit např. Sociálně demokratickou stranu jako určitou politickou alternativu, neprošly.

Ale i tyto poměrně malé a nic podstatné z komunismu neměnící změny se nelíbily soudruhům v Kremlu, což bylo sídlo moci pro celou východní Evropu, do které spadalo tehdy i Československo. A tak jednoho dne v Kremlu rozhodli, že ty změny v ČSSR definitivně ukončí, a to hrubou silou. Do naší země poslali desítky tisíc po zuby ozbrojených vojáků, politicky po několika měsících se jim podařilo dosadit do vedení KSČ i státu poddajné osoby a vše se vrátilo do starých poměrů.

Obnovení tuhé censury, zákazy a příkazy, represe určitých nepohodlných osob, další uzavření hranic a další opatření, která trvala až do roku 1989, kdy tento zločinný komunistický režim konečně a snad definitivně padl.

Jsem tomu velmi rád a jsem šťasten, že jsem se toho mohl dožít.

Další články v našem magazínu: