Nejkrásnější vzpomínky na knížky a čtení mám z dob hluboké totality. Coby mladá, perspektivní pracovnice,  jsem kromě své práce dostala na starost místní odborovou knihovnu. Nebyly to žádné zákoníky práce nebo vyhlášky, ale docela slušně vybavená knihovna s 10.000 svazky beletrie  i poezie. Knihy jsem nejen půjčovala, ale hlavně chodila nakupovat. Kdo si ještě pamatujete čtvrteční fronty před knihkupectvím, tak víte, jaký byl hlad po knížkách. Nakupovala jsem ve Vodičkově ulici, kde bylo velké knihkupectví. Vždy ve čtvrtek jsem radostně vyrazila na nákup. Již z daleka byla vidět nekonečná fronta. Frontu jen přešla, zaklepala, byla vpuštěna a za mnou to jen zasyčelo. Prodavačka občas stačila křiknout, než ji ušlapali: „To je knihovna“. Pak už jsem se slastně rochnila v té nádheře. S taškou plnou vzácností jsem šla zpět do práce, zamkla se v knihovně a začala si užívat. Novinek chtivé čtenáře jsem odbývala, že musím nejdříve knížky zapsat, označit, obalit apod.  Byla to nádherná doba .Tak jsem měla možnost přečíst všechny dobré novinky. Teď už toho času na čtení moc nemám. Tolik a jak někdo dnes psal, po první stránce usínám. Své knižní geny jsem předala dceři a jsem tomu moc ráda.

Handa


Milá Hando,
dnes už si asi nikdo nedokáže představit, že by stál frontu na knihy. Díky za hezkou vzpomínku a pozdravujte dceru

Reklama