Reklama


Jakákoli matka, která se nestrachuje o svou vlastní budoucnost v roli matky, je buď náměsíčná, nebo v kómatu. (Hariet Lerner)

„Už se ti to blíží, co?” slýchám pořád častěji od známých a kamarádů krátce poté, co zabodnou pohled těsně pod má dmoucí ňadra. A vzápětí následuje: „Bojíš se? Těšíš se?” Inu, tak i tak.

Pominu-li, že odpovídat na stále stejné dotazy je poměrně únavné, a budu-li se snažit být upřímná, každý den bližší dni D i ve mně vyvolává spoustu často rozporuplných otázek a pocitů (na ty se mě ovšem nikdo nezeptá – a je to tak dobře).

Například na svoje nadmíru pohyblivé břicho bych se vydržela koukat celé hodiny v kuse, vážně je to lepší než televize (kterou nemáme). A že na to teď mám spoustu času. Jak asi bude Pan Miminko vypadat? Zkouším si ho představit a moc mi to nejde. Nebude moc škaredej (protože některá miminka jsou)? Nehýbe se málo? Nehýbe se moc? Zbožňuju tyhle sebepozorovací seance. Kdoví, jestli ještě bude možnost to znovu zažít…
 

Předcházející díly deníku budoucí maminky najdete ZDE.

 

A jak se tak rychle blíží skutečné léto, prázdniny a s nimi i můj termín, přepadla mě fobie z naprosté neinformovanosti. Ta byla doposud naprosto cílená a plánovaná, protože jsem si těhotenství nechtěla kazit stresem z všelijakých „zaručených” návodů, varování a doporučení. Teď se však můj pohled maličko pootočil. Copak porod, ten proběhne (jak doufám) pod medicínským dozorem. Ale co bude dál? Co až si přivezeme miminko domů? Zvládnu to? Zvládne to Stvořitel? Budeme to s ním vůbec umět? Bude mi pořízená výbavička stačit? A jak se proboha kojí?

A tak jsem se nakonec přece jenom začetla… a asi jsem neměla. I když… to ukáže až praxe, jestli je lepší padnout do šestinedělí po hlavě nebo se na hormonální výkyvy, poporodní depresi, nekonečnou únavu, nulový partnerský život, problémy s kojením a spol. připravit. A lze to vůbec? Je to k něčemu, když o tom víte předem?

Trochu mě obchází hrůza a trápí pochyby o sobě samé, ale aspoň vím, že je to normální. Že jsem normální. A doufám, ba dokonce věřím, že euforie z narození a následných pokroků vlastního dítěte tyhle zápory vyrovnají a nakonec převáží (i když strach tu bude asi už navždycky).

Dokonce věřím, že se dokážu povznést nad zástupy „tazatelů” (Není mu zima/teplo? Ty ještě kojíš/Ty už nekojíš? Nemáš moc slabý/silný mlíko? Nemá hlad/žízeň/plný plínky? Proč řve?), různých „radilů” (nech ho vyřvat, ať má silný plíce, dej mu napít čaje, nechovej ho tolik/pochovej ho…) a „pomocníků” (nakrm mi ho, přebal a já se projdu s kočárem kolem bloku). Koneckonců počáteční zájem o něco nového jednou opadne a my se budeme moci zaměřit na budování rodinné pohody po svém.

A nepište mi, že jsem naivní. Pokud to mám zjistit na vlastní kůži, tak radši později než hned...