Reklama

U mě nejtajemnější místo je to, kde teď bydlím. Ale abych to vzala popořadě. Kdysi jsem byla vážně nemocná a z čirého zoufalství jsem chodila na léčbu bolesti v hypnóze. A pro skeptiky rovnou říkám, že léčbu prováděl PhDr., který mě ujistil, že nemůže vyléčit nemoc, ale může mě naučit techniky, které mi pomůžou zvládat jinak nezvládnutelné záchvaty bolesti. Kupodivu pak postupně příčinu nemoci odhalil a po krátkém chirurgickém zákroku bolesti skutečně vymizely, to je ale o něčem trošku jiném. Během hypnózy jsem měla několik vidění, ze kterých nejživější byl příběh, odehrávající se před konkrétním domkem a související s naprosto konkrétní církevní stavbou - věděla jsem počet oken, výšku chodeb atd. a s podzemním tokem, ústícím do studny.
O pár let později jsem kupovala záclony. Omylem jsem tu nejhezčí dostala jen jednou, a když jsem volala do továrny, kde je vyráběli, dověděla jsem se, že měli přesně jen tu jedinou, protože výroba skončila. Záclona z mě nejasného důvodu skončila na dně skříně a asi by tam zůstala ležet na věky...
A do třetice všeho zlého jsem před sebou viděla pád z koně - velmi dramatický.  Zase konkrétního člověka, konkrétní parkur, konkrétní úraz...jezdila jsem sice na koni, ale ne závodně a nikdy jsem podobný pád u toho jezdce neviděla.
A pak jsme se rozhodli přestěhovat se z města a během týdne jsme vybrali domek. Všechno šlo skoro samo, začátkem července jsme se rozhodli a v září byl domek náš. A pak, když jsem tam zůstala navečer, došlo mi, že ho znám - ze svého vidění. Do jednoho chléva jsem vůbec nemohla vstoupit, dělalo se mi tam špatně. Později jsem se dozvěděla, že pod ním teče podzemní potok, který vede do studny, jejíž roubení bylo dávno zavalené stavební sutí. Na tom by nebylo nic moc zvláštního, nebýt toho, že v době, do které se datoval můj příběh, patřila vesnice pod konkrétní klášter  moji "stavbu z hypnózy". Podotýkám, že jsem v něm nikdy nebyla a ani jsem netušila, kde přesně je.
Záclona, která mi doma přebývala, patřila přesně na jedno atypické okno v domku.
A asi nikoho nepřekvapí, že pád, který jsem viděla, se odehrál přesně v den, kdy jsem jej viděla v duchu, jen na závodišti, vzdáleném ode mě 120 kilometrů a stal se našemu novému sousedovi...
Dneska bydlíme v domku šestý rok, vidiny už nemám a v chlívě přespávají husy, ale "spojení" se sousedem trvá pořád. A s největší pravděpodobností trvat bude - naše rodiny totiž byly podle všeho kdysi příbuzné...

Pajda

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

To bylo strašně strašidelýýýý :)