Co se podařilo? Doslova přežít. A to čtenářce Pajdě a jejímu chlapečkovi. Ještě, že se to událo před 22 lety. Dnes už snad nic podobného nehrozí… a tatínci na vojnu nechodí. Více v příspěvku.

Já rodila před 22 lety a byl to docela horor. Hlavně manžel měl být doma, a ne na vojně. Abych to trošku vysvětlila: manžel už na vysoké škole spolupracoval s armádou a bylo dohodnuto, že vojnu absolvuje v Brně, kousek od našeho bydliště. A to ještě ne celou, protože měl nastoupit do vojenského ústavu. Jenže bylo těsně po revoluci a v kasárnách poblíž Brna se vzbouřila posádka. Kluci si vymohli přijímač v místě bydliště a později i službu tamtéž, manžel (protože jeden se vzbouří těžko) byl odvelen kus za Prahu. Já byla v té době už těhotná. Později sice manžela převeleli do Brna, ale na normální službu. K vojákům se pak už nevrátil a spolupráci s nimi rozvázal - to už je ale o něčem jiném.

Prostě když se blížilo datum porodu, odjel v šest ráno do kasáren, které byly asi dvacet minut pěšky od našeho bydliště. V osm mi praskla plodová voda, deset minut poté dostal manžel opušťák, aby pro mě mohl zajet a odvézt mě do porodnice a ještě než dojel autem domů, měl vzkaz, že je v kasárnách kontrola a musí zpátky. Do porodnice mě odvážela sanitka. Sestra na příjmu konstatovala, že jako prvnička mám času dost, že budu rodit nejdřív zítra, a šla jsem „na hekárnu“. Jenže vyšetření nebylo tak důkladné, jak být mělo - dítě přišlo na svět už tentýž den odpoledne. A po telefonu řekli manželovi jenom, že jsem porodila, a zavěsili. Tehdy ještě netušil, že jak já, tak syn bojujeme o život a že synovy naděje jsou o malinko větší než ty moje. Naštěstí se podařilo - jak přežít nám oběma, tak rodině zjistit, co se vlastně stalo. Mezitím ale syna odvezli na JIP do jiné porodnice - ta moje nebyla schopná se s tak vážně postiženým miminkem porovnat, neměli na to vybavení.

Domů jsem se vrátila bez miminka a denně jezdila syna navštěvovat až do momentu, než se do věci vložil rodinný lékař a spolu s právníkem donutil porodnici, aby mi mimino dali „na zkoušku“ domů. Podmínkou bylo, že syn, jehož tělo odmítalo jakoukoliv stravu kromě mateřského mléka, se dostane do týdne od propuštění zpět na porodní váhu, jinak by nás čekala hospitalizace v další nemocnici. Při kontrolním vážení byla váha miminka o 15 dkg vyšší, než požadovaná a syn nám v péči zůstal. A ten den se manžel ožral...jak to čuně.

Pajda

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

__________________________

Ať se ožral. Měl dvojnásobný důvod, že jste přežili. Horor to tedy opravdu byl a smekám před vámi, že jste to ustála. Ono taky, co jiného zbývalo dělat, viďte? Já říkám pořád, že ženská je „tvor statečný“. A u vás to platí dvojnásob.
Moc děkuji, že jste napsala, vážím si toho.
Saša

Téma dnešního dne: Tatínci u porodu (a po porodu)

  • Co byla první slova vašich partnerů, manželů, když svého potomka uviděli?
  • Plakali? Byli rozpačití?
  • Slavili a slavili?
  • A byli i u porodu?
  • Zajímají mě důvody, proč partnera u porodu chcete.
  • Jak se u porodu chovají?
  • A ty, které muže u porodu neměly, chtěli byste ho tam dnes mít?

O mužích u porodu (a po porodu) pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Moc se těším na vaše historky.
Jednu z pisatelek odměním pěkným dárkem. Pokud se jí narodila dcerka, tak přijde vhod Kuchařka pro dceru. A pokud má syna, může ji schovat třeba pro vnučku.

kniha

Reklama