Řidičák jsem udělala někdy kolem roku 1995, ale protože napřed nebylo auto a pak nebylo kam jezdit - bydlela jsem v Brně, pracovala pět minut od místa bydliště a nákupní centrum jsem měla po cestě domů - nikdy jsem toho moc nenajela.

Změna nastala až po nastěhování na venkov - tady už to bez auta dost dobře nejde.

I tak jsem se ale "ubránila" delším trasám až do předloňska, kdy už nebylo zbytí. Pokud jsem nechtěla do 7 km vzdáleného zaměstnání dojídět více než hodinu jednu cestu, musela jsem sednout za volant.

V té době už "malé" auto dojezdilo, manželovo služební jezdilo s manželem a já nafasovala "Zelenou krávu" - stařičký Dodge Grand Caravan s automatem, bohužel americkým. Takže auto velké (7 míst + nákladní prostor) a velmi živé.

Hned první cesta byla zážitek - měla jsem dohodnuto s kamarádkou, že budu parkovat u ní před domem, protože "kráva nerada couvá". Bohužel pro mě jsem netrefila a najela jsem na nějaké šílené pidiparkoviště, ze kterého jsem "chcačky nechcačky" musela vycouvat. Pak jsem vjela do ulice, která končila uzounkou slepou uličkou...ve finále jsem se hned první den omlouvala své nové vedoucí, že jsem zabloudila v okolí školy - ve městě, které celé projít lze ani ne za půl hodiny pěšky.

Ani další cesta nebyla bez potíží - sice jsem dojela i na domluvené parkoviště, ale následoval telefon od kamarádky "Dojela jsi slušně, ale parkuješ jak debil..." - nějak mě nenapadlo, že se v dané ulici parkuje na chodníku. Značka tam žádná není, jiné auto tam nestálo...

Další zážitek jsem měla jako spolujezdec - převáželi jsme dvě ovce. A na zelenou krávu se začal mačkat borec ve sporťáku. Manžel se tehdy projevil jako správný chlap: nechal borečka najet těsně za nás a zavelel "Pusť ji!" Já ovci pustila - držela jsem ji přes příčku v autě tak, aby ležela - ovce vystrčila hlavu z okénka a udělala onomu frajírkovi do obličeje "Blééééé".

Ten pohled, co předvedl, do smrti nezapomenu. Sporťáček zůstal stát na prostředku silnice a pak se pomalounku otočil pryč:-)

Poslední zážitek byl bohužel smutný - na cestě do zaměstnání se zelená kráva odebrala do věčných lovišť. Diagnóza: rozsypaná vačka v motoru. Já zůstala stát na okraji silnice, vytáhla mobil a volala manželovi: "Prosím tě přijeď, chcípla mi kráva..."

Pohled pána, který mi zřejmě chtěl nabídnout pomoc a stál už u okýnka, aniž bych si ho všimla, by vydal za všechny peníze.

Dneska jezdím Béžovým brumlou a Zelená kráva čeká v servise, až dáme pokyn k opravě.

Pajda


„Zelená kráva“ je libézní název! Pomalu jsem nevěděla, kterou Tvoji hlášku dát do nadpisu, jak stojí všechny za to. A příhody taky. Super! M.

Povídáme si dnes o vašich zážitcích z autoškoly a prvních metrech s čerstvými papíry. Jaké jsou vaše vzpomínky? Pište na redakce@zena-in.cz

Reklama