Do smrti si bude pamatovat, jak jí zazvonil mobil a na něm šéfová: „Musíš hned přijet, máme problém!“ A ona na to:“Majko, já nemůžu musím se jet domů převlíct...“ „Nepadá v úvahu, pojedeš hned teď!!!“ Tak se naštvala a jela. Jak to dopadlo, se dočtete v jejím pěkném příspěvku

Přiznám se, že dneska, ve svých moc letech, už řeším jenom pracovní rifle - tepláky a měním trička, ale byly doby, kdy jsem brala převlékání pro každou příležitost naprosto vážně. A taky se mi to dvakrát v životě nevyplatilo.

Poprvé to bylo, když jsem dělala na prestižní soukromé škole. Podmínkou byly lodičky, kostýmek, bílá košile, účes ideálně od kadeřníka...pan majitel měl pochopení a protože nechtěl platit přesčasy, tak byla dohoda, že kdo má nadúvazek víc než x hodin, může si vyžádat den volna. Já měla volný pátek a trávila jsem ho po svém: na jízdárně mezi koňmi, samozřejmě pracovně. Do smrti si budu pamatovat, jak mi zazvonil mobil a na něm šéfová: „Musíš hned přijet, máme problém!“ Já na to:“Majko, já nemůžu musím se jet domů převlíct...“ „Nepadá v úvahu, pojedeš hned teď!!!“ Tak jsem se naštvala a jela.

Špinavé maskáče, odrbanou bundu a boty zahnojené až po kolena...pomalinku jsem prošla po plyšovém koberci a mé ošoupané kanady si to vyloženě vychutnávaly. A pak jsem otevřela dveře do ředitelny. Krajský vedoucí odboru vyvalil oči, šéfová lapla po dechu a pak pronesla „Koneckonců mám to, co jsem chtěla...“ Dopadlo to naštěstí dobře. Vycvičený personál je chloubou každého pracoviště, že?

Podruhé to bylo opět na jízdárně, v létě. To jsem se nijak extra nepřevlíkala, ale jezdila jsem tam vždycky už v domácím, tepláky, tričko, maximálně tak vytahaný svetr, ošoupané tenisky...no a pak se zadařilo a já jela „nahonem“ mezi dvěma jednáními s německými sponzory omrknout naše nové hříbě.

Poněkud jsem zapomněla, že jsem v „pracovním“ a vešla na dvůr: vyčesaný ohon, odborné nalíčení, poloprůsvitná luxusní halenka, černé obtažené lesklé kalhoty a 10 cm podpatky na lakových lodičkách znamenaly okamžitý vyhazov ze dovra a mohutný řev, že „co sem leze kdejakej debil, co si myslí, že když má prachy, může všechno?“ Musela jsem najít službu v hospodě a tu přesvědčit, že jsem to opravdu já a že tam chodím už šest let.

Dneska už takové rozdíly nejsou, hlavně proto, že jako správce sítě lezu po zemi a za nábytkem a tak do práce nosím volné, pokud možno tmavé kalhoty a starší svetr...a doma nosím tmavé kalhoty a starší svetr, i když jiné, než v práci.

Pajda

Díky za pěknou příhodu. U toho, když jste v „koňském“ vešla do té navoněné kanceláře, bych chtěla být

Reklama