Bulvár

Paganini, na jeviště!


Minulý týden jsem byla nevěrná.

Byla jsem nevěrná magazínu Žena-in s Paganinim.
Pochopte, Paganini je přece jenom muž.

Charismatický, uhrančivý, divoký, a navíc milovník žen.

Znáte to: “Líííbám ženy vás tak rád…“

Určitě se vám vybaví tato slavná melodie, aniž byste tušily, že je právě z Lehárovy operety Paganini.
Přiznám se, že mi to také docvaklo, až když jsem poprvé zaslechla nahrávku.
Je tam spousta jiných, chytlavých kousků. To víte, člověku něco uvízne v uších, když mu to orchestr buší týden do hlavy.

Promiňte mi ten obhroublý výraz, ale za ten týden se ze mne stal neotesanec, štvaný buldočí urputností dosáhnout alespoň uspokojivého výsledku své práce.

Ale než se rozvášním, dovolte mi malou rekapitulaci.


Před časem jsem dostala nabídku navrhnout kostýmy ke zmíněné inscenaci, a protože mi Žena-in vyšla vstříc, chutě jsem se chopila příležitosti.
Koneckonců takový výlet za hranice tichého světa monitorů je vždycky osvěžující.

Výzva byla o to lákavější, že se jednalo o divadlo mého prvního angažmá.
Divadlo mého mládí, prvních scénografických krůčků i celonočních tahů.
Je to jako vracet se domů po dvaceti letech.
“Jé, ahoj, vypadáš furt stejně a co děti, nekecej, že jim je už šestnáct, a víš, že Boženka umřela?“

Marně pátrám v paměti, která Boženka, ale soucitně pokývám hlavou.
Báječné uvítání.

Ale také nastal čas sundat růžové brýle starých dobrých časů a začít makat.

Za tu dobu se hodně změnilo.
Divadlo prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, změnilo se zázemí i personál.
Ale bohužel, nezměnil se přístup některých lidí k práci, a já se svými nároky a představami o kvalitě tvrdě narazila.
Narazila jsem čumákem na zeď lhostejnosti, polovičatosti a osvědčeného - “to je dobrý, to sežerou světla“.
Nesežerou.
Ani světla, ani já.
Nehodlám sežrat nerovné délky sukní, zvlněné švy, špatně vsazené rukávy a límce.
Nechuť cokoliv měnit, vyjet z teploučkých zaběhnutých stereotypů, něco nového se naučit, mě deptala tím víc, čím se blížil termín premiéry.

Alfou a omegou kostýmní výpravy je vždycky krejčovna.
Na ní stojí a padá výsledek
Jak střihači pochopí váš návrh, kolik metrů látky použijí a jak ji položí na střih.
Chce to zkušenost a pokoru.
Nic proti „burďáckým“ střihům, ale dobovku z nich nevytvoříte, kdyby čert na koze jezdil.

První kostýmová zkouška bývá vždycky horor. S tím se musí počítat.
Naštěstí jsem zvyklá zkoušet i sbory.
Jednotlivě, figurku po figurce.
Zatím se mi to vždycky vyplatilo.
Jednak tím včas podchytím zásadní chyby, předejdu masivním úpravám během generálních zkoušek a zbude mi prostor na doladění.
Navíc není nikdy na škodu postavit sboristy na stejný stupínek důležitosti jako sólisty a získat si jejich respekt.
Lépe poslouchají a nemusím už tolik spoléhat na kostymérky, které často nevědí, která bije.

Kostymérky nebo garderobiérky jsou dalším významným článkem, který může hodně pomoct, i pokazit celkový dojem.

Mají na starosti nejen údržbu kostýmů, ale i převleky během představení a doplňky, jako jsou klobouky, vázanky, opasky, šperky, boty, punčochy.

Zkrátka všechny ty drobnůstky, které kostýmy oživí, docinknou.
Šikovná a divadla znalá kostymérka má takové věcičky nasyslené v krabicích a je kdykoliv ochotna se o ně s výtvarníkem podělit.
V tomto divadle neměly nic.
A tak jsem s každou volovinkou musela do krejčovny a zvyšovala tak nevoli vůči své osobě, že pořád otravuji.

Někdy se dají zajímavé poklady najít u rekvizitáře.
Rekvizitáři jsou takoví divadelní vetešníci a mají ve svých skříních, policích a šuplících vějíře, tabatěrky, pudřenky, tašky a kabelky, hodinky, zbraně a různé haraburdí, které pomáhá hercům či pěvcům při akci.
Rekvizitárny miluji.
Hrabu se v těch krámech a hýkám štěstím, když objevím něco zajímavého. Nezapomínám přitom obdivovat užitečnou shránčlivost správce těchto sbírek.
Tady na mě rekvizitář, ač ho znám těch dvacet let, ječel monotónní větu: “Nemám, nedám, všechno mi rozkradou.“

Nakonec jsem si skoro klekla a on vydal něco málo ze svých pečlivě střežených pokladů.

 

Nejhorší boje, zato téměř pravidelně, svádím s vlásenkářkami a maskérkami.
Do těchto oblastí už opravdu hodně dlouho nezavál svěží vítr moderní doby.
Sedí si tam pěkně v závětří, ve svém kutloušku, obklopeny dřevěnými hlavami a poutkují tiše vlásek po vlásku.
Bývají to obvykle staré praktičky vyučené před čtyřiceti lety a pohnout s nimi jiným směrem je, věřte mi, nadlidský výkon.
Takže pokud je to jen trochu možné, z paruk se vždycky vylžu a nahrazuji je klobouky a různými pokrývkami hlavy.

 

Tady to možné nebylo, protože jsme se s režisérem dohodli, že na „porcelánovém“ líčení a bizarních rokokových parukách postavíme druhé jednání, které se odehrává na večírku bohaté společnosti.


A tak vyzbrojena návrhy ďábelských hlav a notnou dávkou asertivity jsem zaklepala na dveře vlásenkárny.

Zprvu vůbec nechápaly, co po nich chci.
Tak jsem je donutila otevřít krabice a kufry se starými parukami a vybrala ty nejbláznivější barevné kombinace, co tam měly. Pochopitelně za doprovodného úpění šéfové: “Dano, já se z vás zblázním.“


Nezbláznila, naopak netradiční přístup ji začal  bavit a výsledek byl nad očekávání.
Zbývalo jen donutit členy pánského sboru k líčení.
“Oni se vám líčit nebudou,“ děla šéfová znalá místních poměrů.
“Budou muset,“ já na to.

Neradi, ale museli, což k mé smůle nemám zdokumentované, protože tak učinili až v den premiéry.

 

A jak dopadla premiéra?

Nepočítala jsem počet opon, což bývá měřítkem úspěchu, ani intenzitu potlesku.

Stále ve mně vězelo napětí uplynulého týdne.
Jako když běžec dokončí maratón.

Vždycky chvilku trvá, než to všechno odezní a člověk si může oddychnout.

Já mívám po premiérách smíšené pocity.
Někdy je mi líto, že všechno končí, někdy se mi ještě hlavou honí otázky, co jsem mohla ovlivnit a udělat jinak, někdy cítím prázdnotu a smutek.

Ale v každém případě jsem bohatší o zkušenosti a zážitky a mám chuť vzít čistý papír a začít kreslit něco nového.

Lépe.

 

Pro porovnání vám předkládám pár návrhů a fotek z generálních zkoušek.

 

 

   
26.01.2006 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [10] Suzanne [*]

    fialinka: to bych se nahledala

    superkarma: 0 26.01.2006, 23:41:20
  2. avatar
    [9] fialinka [*]

    Suzanne - přečti si včerejší vydání

    superkarma: 0 26.01.2006, 18:12:46
  3. avatar
    [8] Suzanne [*]

    marcellina*: na z-in je to zvykem. Proč ne?

    superkarma: 0 26.01.2006, 17:36:41
  4. avatar
    [7] Suzanne [*]

    superkarma: 0 26.01.2006, 17:35:25
  5. avatar
    [6] marcellina* [*]


    BTW: komu tykate

    superkarma: 0 26.01.2006, 16:22:57
  6. [4] r1911 [*]

    Šikulka.

    superkarma: 0 26.01.2006, 13:45:47
  7. avatar
    [1] monca13 [*]

    Jsi fakt dobrá, máš můj obdiv

    superkarma: 0 26.01.2006, 00:11:50

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme