Reklama

Paní Blanka před 16 lety porodila po dvou neúspěšných těhotenstvích konečně zdravé dítě. Byl to chlapec a dala mu jméno Filípek. Celá rodina se z jeho narození radovala, brzy ho však začali mít všichni plné zuby. Až na paní Blanku, ta za něho bojovala.

Hyperaktivní dítě

Filip chvíli neposeděl, neustále byl ve střehu a pořád něco vyváděl.

Když ještě chodil do školky, učitelky ho paní Blance opakovaně vracely, že si s ním neví rady, ať ho přeřadí do jiné školky. Asi po třetím přeřazení se paní Blanka naštvala, a protože v době, kdy byl Filip malý, ještě nebyla povinná předškolní docházka, nechala ho doma u babičky. Byla to taková ta trpělivá babička, která stejně jako matka jeho chování neustále omlouvala: Je to rošťák, on z toho vyroste.
Rošťák Filip však z toho nevyrostl. Když začal chodit do školy, jeho nepozornost a aktivita se ještě stupňovala. Nedokázal sedět v lavici bez hnutí, neustále sebou šil, zničehonic se třeba začal procházet po třídě a rušil tím ostatní spolužáky.

V druhé třídě si paní Blanku zavolali do školy a navrhli jí, ať jde se synem na psychologické testy, případně že by bylo nejlepší ho přeřadit do nějaké speciální školy. Ona se ale urazila, že její dítě žádnou speciální školu nepotřebuje, že je to úplně normální kluk jako všichni ostatní, a návrh školy razantně odmítla. Nechtěla se smířit s myšlenkou, že její Filípek je „vyřazen z kolektivu“.
Po vleklých problémech s třídní učitelkou nakonec syna přece jen přeřadila, ale ne do speciální, nýbrž do normální základní školy na druhém konci města. Dokonce si od lékaře vyběhala potvrzení, že Filip se může při hodinách projít. Zřejmě už tady nastala chyba, že místo toho, aby lékař rozpoznal u dítěte hyperaktivitu a mamince poradil, ustoupil jejím nátlakům a poslal ho zpátky do normální školy.

V tu dobu byla paní Blanka už nějaký čas rozvedená, manžel ji opustil, když byly Filipovi čtyři roky, a od té doby žádný bližší vztah nenavázala, poněvadž její partneři Filipa nezkousli.

Filip vychodil základní školu s odřenýma ušima, nebyl hloupý, ale jeho známky byly v převážné míře ovlivněny jeho chováním.
Nyní je prvním rokem na strojní průmyslovce, kde nemá problémy s učením, ale s chováním. Hrozí mu vyloučení za kázeňské přestupky. Kde se stala chyba?

Na to jsme se zeptali Paed.Dr. Daniely Vaškebové, z brněnské Abbia kliniky, specializující se na problematiku léčení dětí s hyperaktivitou.

Paní doktorko, jde v případě u Filipa o hyperaktivitu?
Ano, z výše uvedeného si dovoluji odhadovat s největší pravděpodobností na poruchu ADHD, česky poruchu pozornosti s hyperaktivitou.

Udělala matka chybu v tom, že ho nedala na radu třídní učitelky do speciální školy?
Ano i ne, to se zpětně říci nedá. Jednu chybu ale udělala zcela jistě, totiž tu, že si nenechala poradit a nenechala synovi správně stanovit diagnózu. Sobě i jiným namlouvala, že dítě je v pořádku.

Pravdou je, že ještě zhruba před deseti lety jsme nebyli s nápravou i diagnostikou této poruchy tak daleko jako dnes, ale určitě by si všichni ušetřili spoustu problémů, kdyby se Filipovi od počátku důkladně věnoval speciální pedagog. Je to vždy o lidech. I na běžné škole, kde by důsledně spolupracoval pedagogický specialista s učitelem a rodinou, by se dalo mnohé zlepšit či odstranit. Zpětně jsou to ale jenom spekulace.

Jak výuka na takových školách probíhá? Anebo existují i jiné metody léčby, s tím, že dítě může zůstat v „normální škole“?
Jednak je na takových školách ve třídě méně dětí a pedagogové mají speciálně pedagogické vzdělání a vědí, jak konkrétně s takovými dětmi pracovat. Je dobré se vždy  seznámit s prostředím, zaměřením i přístupem k dětem v každé konkrétní škole.
Dítě s diagnózou ADHD má ale více možností, může mu ve třídě pomáhat jeho vlastní asistent, může poruchu zvládat i sám pod pravidelným dohledem speciálního pedagoga, může docházet na terapie neurobiofeedbacku na kliniku, jakou máme u nás, těch možností je celá řada.
Ale jako první krok je vždy nutné spojit se s odborníkem, v tomto případě buď s dětským lékařem, speciálním pedagogem, diagnózu může stanovit i dětský psychiatr nebo neurolog.
Tato porucha je na pomezí neurologie, speciální pedagogiky i psychologie, v těžších případech i psychiatrie.
Záleží i na míře obtíží, znám vystudované lékaře s lehčími formami ADHD a znám děti, které mají opravdu velké problémy, protože na tuto problematiku se často váží ještě různé poruchy učení, poruchy chování, psychické problémy, epilepsie či jiné neurologické problémy.

Jak se díváte na přístup pana doktora, který napsal povolení k chození po třídě na klasické základní škole, zdá se vám to normální?
To je těžké soudit, nevím o tom spoustu detailů. Asi se snažil vyhovět matce, zřejmě toto opatření moc nepomohlo. Spíš mi tam chybí zpětná vazba škola – rodič – specialista. Měli se, podle mého názoru, po nějaké době sejít a říci si, zda toto opatření pomohlo, či nikoliv, případně hledat jinou cestu.

Od jakého věku dítěte můžeme rozeznat, že třeba jen nezlobí, ale že se jedná o hyperaktivitu?
Pokud se ptáte konkrétně jenom na hyperaktivitu, tak si toho rodič může povšimnout už v hodně raném věku dítěte, takové dítě bývá hodně neklidné, plačtivé, nespokojené, špatně spinká, bývá neklidné i u jídla, nevydrží ani u her, později vykonává spoustu neúčelných pohybů, většinou trpí častými úrazy, protože nedokáže dobře vyhodnotit situaci a bývá i hodně impulzivní. Ve starším věku třeba nevydrží na herním místě, nedokáže stát v řadě apod.
Jak začne mluvit, projevuje se tato porucha často i v řeči - překřikuje ostatní, mluví, když není tázáno, atd atd.

Dá se hyperaktivita nazvat chorobou?
Ano, je třeba na ni tak pohlížet, většinou se ale nevyskytuje sama o sobě. Při vyšetření mozku na EEG lze pozorovat konkrétní odchylky od normy. Dítě s takovouto chorobou se může chovat „normálně“ asi tak, jako může nemocný skákat na zlomené noze. Když budeme zlomenou nohu jenom litovat nebo se na ni zlobit, taky jí moc nepomůžeme.

A jak je léčitelná? Odezní například s přibývajícím věkem, nebo si ji nese člověk až do dospělosti?
Záleží na mnoha faktorech, ty nejlehčí formy mohou opravdu odeznít samy. Ale léčitelná rozhodně je, dokonce i v plné míře. Například my na naší klinice kombinujeme metody – EEG biofeedbacku a dalších jiných biofeedbecků, dále specielně pedagogické metody, existuje i léková terapie. Osvědčuje se nám velice neurobiofeedback, kde se vlastně mozek doléčí sám pod dohledem odborného terapeuta. Tato metoda je zcela bez vedlejších účinků, pro dítě je zábavná a bezbolestná a výsledky jsou trvalé. Poměrně dobře se daří odstraňovat tento problém i u dospělých, jen to trvá trošku déle.

Kvůli Filipově nezvladatelnému chování má paní Blanka i problém najít si nového partnera. Pokud si ho najde, vzápětí ji opustí. Jak by se měli chovat ti partneři?
Toto je docela častý problém. Dítě s touto poruchou vytváří kolem sebe pocit neklidu a chaosu, narušuje partnerům pocit intimity a podobně. Partneři budou muset mít mnoho trpělivosti, měli by být seznámeni s problematikou této poruchy a snažit se pomoci většinou vyčerpané matce a nespokojenému dítěti. Zní to jako pohádka, ale znám takové partnery.

A závěrem, co byste poradila paní Blance? Jak postupovat ve výchově Filipa? Je mu 16 let, to je hodně problematický věk.
Paní Blance bych poradila s Filipem okamžitě zajít na nějaké pracoviště, kde s neurofeedbackem pracuje psycholog nebo speciální pedagog s psychoterapeutickým výcvikem. Tato porucha má organický základ – tedy je třeba správně nastavit Filipovu mozkovou činnost a podle mého názoru je už nezbytná pomoc i dobrého psychoterapeuta, pro oba. A rozhodně si přestat namlouvat, že se TO spraví samo.

Z příběhu paní Blanky lze vyčíst, že odborná pomoc je nutná, z mých slov snad to, že jim oběma může být zase někdy fajn. :)

Děkuji za vaše odpovědi

 panidoktorka

Paed.Dr. Daniela Vaškebová

www.neurobiofeedback.cz