Přemýšlela jsem, co mi nevoní... myslím, že se shodnu se všemi ženami ze stránek Žena-in, že mi je nepříjemné setkání s lidmi, kterým čistota a hygiena nic moc neříká. Ale i s těmi, kteří to přehánějí, že když jdou kolem vás, tak to není vůně, ale nepříjemný odér, způsobený snad vylitím celé lahvičky parfému na sebe naráz. Tak to taky nesu nelibě.

Ale taky jsou i jiné pachy, se kterými se v životě potkáváme, někdo je ani nevnímá, a já nejsem schopna se přes ně přenést. O co jde?
Snad o maličkost, která přerostla snad až v alergii.
Pach pařeného peří při škubání slepice!

Kdo to nezná, nebude vědět, o čem mluvím. Ještě jako téměř dítě, snad ve 13-14 letech, mě babička vzala, abych se naučila nejen vařit, ale i získat maso z živého zvířete - slepice!
Nejdřív jsem ji měla odchytit... Podařilo se celkem rychle. Pak podříznout - tak to jsem nezvládla, bylo mi jí líto!
Vrchol byl, když ji babička polila vřelou vodou... ten pach peří mi zdvihl žaludek... a snídaně letěla ven, ani jsem nestačila nic říct. Znova mě babička zavolala a poradila, jak to mám dělat. Jen jsem se přiblížila, začala jsem blednout... a najednou jsem se ocitla na zemi.

To byla ale ostuda! Děda se mi smál, že nic nevydržím, ale připustil, že až budu velká, tak to jistě zvládnu.
Bohužel, ani o pět let později to nedopadlo lépe. To už byl na mě otec opravdu nazlobený. A dokonce to dával za vinu babičce, že je to tím, že mi to minule odpustila absolvovat.

Ovšem pravda je, že kdybych měla být živa jen z masa slepic a kuřat, které jsem zabila, byla bych 100 % vegetarián!!

A jak jste na tom milé ženy-in Vy?

X - tá


Ufff. Už jen při té představě mi není nejlíp. Jojo, to je ta poezie venkova. Doufám, že dneska vás už nikdo k vraždění a spařování slepic nenutí... A díky za zajímavý příspěvek!

Reklama