Reklama

Rozmyslete si dobře, než svou ratolest, citově na vás visící, odešlete byť v dobrém úmyslu na jakýkoli ozdravný pobyt trvající déle než 14 dnů. Ani přes tři desítky let zpátky nejsem schopná tohle své mamince zapomenout.

Přimlouvám se za všechna dítka, která v dobré víře mají odjet načerpat zdraví, ztloustnout nebo se jinak zotavit v některém zařízení, kde by měla strávit delší čas.

I když, dneska už by to takhle asi nebylo nikde.

Jako dítě s velmi nízkou váhou, nápadně se podobající malému obyvateli Dachau, mě maminka v naději, že ze mě udělá normálně vypadající bytost a na ulici ji nebudou maminky cvalíků v duchu obviňovat z týrání, zajistila dvouměsíční pobyt v ozdravovně Bukovany.

Nechtěla jsem.

Na rozdíl od názoru zbytku světa jsem se cítila velice dobře a zdravě, byť má postava evokovala pohádku o Kostěji. Nemohla jsem za to.

Prošla jsem v šesti letech všechna vyšetření s negativním závěrem na jakoukoli chorobu. Bezvýznamná chudokrevnost neměla na mou váhu čtyřletého dítěte vliv.

Přesto se dětská lékařka domnívala, že v Bukovanech přiberu. Patrně rovněž vyhodnotila, že mě matka krmí hmyzem a kořínky.

Dodnes si živě a ne prosta emocí vzpomínám, jak jsem s obličejem nalepeným na skle autobusu odjížděla od Lékařského domu na Pavláku a jak strašně jsem brečela.

k

Představa, že budu dva měsíce pryč, od mámy, od své andulky jménem Andy, od morčete, od těsně před odjezdem nasbíraných housenek, od kterých jsem očekávala zázračnou proměnu, u které jsem plánovala být, byla příšerná.

Jediné, co jsem si s sebou vezla, byla panenka s dlouhými vlásky od mámy. Přímo jsem na ní visela.

Ani koňská vejce by nepomohla…

Strava byla bohatá a skutečně pestrá. Pro někoho, kdo by neměl k jídlu fyzický odpor a navíc netrpěl jako zvíře steskem, by model : snídaně, svačiny, obědy, svačiny, večeře a dokonce druhé večeře znamenaly přímo ráj na zemi.

Kromě toho šlo opravdu o krmi kvalitní v podobě řízků, vdolečků, teplé šunky a jiných lahůdek.

Jenže.

Pokoj o zhruba dvaceti lužkách a na nich děti z celé republiky. Namnoze z dětských domovů, problémových rodin a podobně. To není nic moc pro šestiletého (v té době) jedináčka, vyrůstajícího v lásce a pozornosti a visícího na mamince.

Děti jsou kruté a tady byly stonásobně.

Brečela jsem každý večer. Každý večer jsem usínala omotaná kolem panenky oteklá jako dýně.

Nikoho jsem nemohla a upřímně ani moc nechtěla oslovit, protože chování mnohých dětí a jejich agresivní postoj mě míjel. Snažila jsem se někomu přiblížit, leč bezvýsledně.

Nechápu dodnes, jak je možné, že tomu tak bylo.

Vždyť na táboře jsem problém neměla a nikde jinde také ne. Ani dnes spolehlivě neumím vysvětlit, kde se v dětech vzalo všechno to nepřátelství, kterým zásobovaly jedno druhé.

Nikdo s nikým nekamarádil, nikdo nikoho neměl rád. O to víc jsem brečela. O to horší to bylo. Každý si připadal sám a každý to prostě řešil a ventiloval jinak.

Atmosféra by se tady dala krájet.

S plešatou panenkou jsem utekla

nSnad denně jsem psala na koresponďáky zoufalé vzkazy, ať si pro mě někdo přijede. Že to nevydržím.

A nebyla jsem sama.

Maminka psala krásné dopisy.

V každém mně dodávala odvahu, věřila ve mě a podobně. Ale nepřijela. Neodvezla si mě.

A já měla pocit, že jsem ji zklamala. Upřímně? Nebyla jsem v tu dobu tou statečnou holčičkou a sokolkou, jak mě titulovala.

Byla jsem srab, permanentně plačící a později se stranící všech, uzavřený do sebe, do svého světa.

Jednou jsem se ráno probudila a moje panenka, ta panenka, která mi byla jediným přítelem a spojením s maminkou, byla ostříhaná dohola a počmáraná k nepoznání.

Myslíte, že dítěti můžou rupnout nervy?

Můžou.

Šla jsem za vychovatelkou, a ač jsem už v té době nebyla přítelem žalování, s pláčem jsem jí to řekla. Jediné, co ta osoba pravila, bylo: Je tu hodně dětí, musíš si prostě na věci dávat pozor.“

„Aha, takže nemám spát? Nebo si mám všecko přivázat na sebe, nebo co mám dělat?“ tehdy jsem křičela, a možná i hystericky.

Otočila jsem se a se slovy „Tady nebudu!“ jsem prostě vzala dráhu.

Našli mě. A netrvalo to dlouho, neb nejsem žádný Emil Holub.

Za útěk jsem dostala trest.

Vysloužila jsem si jediné - zvýšený dohled a otevřené nepřátelství jedné z vychovatelek, která mi zbytek pobytu ještě víc osladila.

Jediný člověk mě přišel poplácat po rameni. Jeden hoch, který se stal mojí jedinou spřízněnou duší mezi všemi. Bylo to žalostně málo, ale asi jsem se úplně nepoložila jen díky němu.

Po dvou měsících jsem v ozdravovně přibrala sedm a půl deka!

Vracela jsem se zlomená a psychicky vyždímaná.

Po dobu mého pobytu tam, mi navíc umřel andulák Andy a zakuklily se a pláchly všechny housenky. Zbylo mi morče.

Takže, vážně díky!

Co se změnilo?

  • Ozdravovna v Bukovanech sice pořád funguje a pořád sem jezdí děti, ale zdaleka to není tak zlé. Navíc teď, jak jsem zjistila, se tady věnují kupříkladu dětem z Černobylu a jiných lokalit, kde není všechno pořádku a odkud přicházejí děti vyžadující opravdovou péči a kvalitní výživu.
  • Návštěvy rodičů jsou dnes v  takovýchto zařízeních běžné!
  • Personál je přímo školený s ohledem na fakt, že se dítě ocitne bez blízkých na delší dobu, věnuje se větší pozornost dětem jako jednotlivcům a vůbec hodně věcí je jinak.
  • Jakmile se ukáže, že pobyt je pro dítě příliš psychicky zátěžový, pobyt je ukončen.

Kéž by to tak bylo tenkrát!

Možná má někdo z vás podobné zážitky. Ať už vlastní, nebo s potomkem.