Chtěla bych Vám napsat svůj příběh, který určitě ovlivní můj další život....

Po 13letém manželství jsem požádala o rozvod, protože jsem se šíleně zamilovala a nehleděla na to, že můj manžel je hodný a udělá, co mi na očích vidí. Když jsem mu tenkrát řekla, že mám přítele a chci se rozvést, poprosil mně, abych to skončila, že mi to nikdy nebude připomínat.

A že mě nikdo nemůže mít tak rád jako on, že by ztratil úplně smysl života. Tenkrát jsem to měla brát vážně. Rozvedli nás a já se znovu vdala. Po čase k 17letému synovi z 1. manželství přibyla dcera.

Když jsme se s bývalým mužem  jednou náhodně potkali, řekl mi, že kdyby mi bylo někdy zle, vím, kde ho hledat, že se mám kdykoliv vrátit i s mou dcerou. Jen z návštěv svého otce jezdil syn smutný, že na tom táta není zdravotně dobře, že se mu stýská a chřadne.

Moje 2. manželství nefunguje, ale styděla jsem se to někomu říct, hlavně bývalému muži. Tak jsem to přece chtěla. Před necelým rokem můj bývalý muž zemřel, všichni říkají tu větu, kterou tehdy řekl on: jeho smysl života jsem byla já a syn, on ho ztratil a vzdal to.

Utrápil se. Jeho matka mi zakázala přijet na pohřeb, že jsem ho zabila. (Má pravdu). Byla jsem tam, ale až dvě hodiny po pohřbu, aby mě nikdo neviděl a prosila ho o odpuštění. Chtěla bych mu říct, že to byla chyba a že byl to nejlepší, co mě v životě potkalo. Ale už je pozdě. Jak s tím dál žít? Tolik mi chybí.                                    
Reklama