Ke včerejšímu tématu nám přišel článek, který jsme už nestihli uveřejnit. Je však natolik zajímavý, že Vás o něj nechci připravit. Takže tady je:


„Proboha, Petříku, vždyť ty jsi měl vždycky tak hezký a štíhlý slečny...“ Tak tohle byla první věta matky mého vyvoleného, na přivítanou při příležitosti oficiálního představení. Stála jsem tam jak trubka, celá nervózní, nezkušená a neprůbojná holka z malého města, bylo mi 18 a věděla jsem, že se svými 60 kilogramy na 164cm výšky nejsem žádný magazínový ideál krásy. Péťa byl moje první velká láska, v mých očích prostě neměl chybu a já se k němu upnula jak oddaný pes.

Dny plynuly bez mráčku. Jen občas jsem slyšela, jestli se sebou nechci něco dělat. Někdy mi byla na ulici ukázána jiná, pěkná slečna. Neznámé bývalky volaly vytrvale a Paéťa se dobře bavil. Ne, za jinými nechodil – jen mi rád o nich vyprávěl, někdy vytáhl fotografie, abych viděla, jaká to byla Romana, Iveta, Katka atd. krasavice… Tyto situace a náhodné poznámky na to, jak vypadám, působily jako otrávené jehly zabodávající se do mého mozku jako do panáčka woodoo. Bylo mi strašně, žárlila jsem. Cítila jsem se tlustá, ošklivá a měla jsem strach. Že přijde Nová Kráska nebo Úžasná Bývalka a Petr odejde s ní. K prvním Vánocům jsem dostala jediný dárek. Moderní digitální váhu.

Moje snaha být pro partnera dokonalá se změnila ve fóbii a já začala bojovat sama se sebou. Živená Petrovými jízlivými poznámkami za vydatné podpory jeho matky, upnutá na displey své nové kamarádky… Vážení ráno, sotva jsem vyskočila z postele. Vážení po vykonání ranní potřeby (Jééé, kamarádka ukázala míň – pochopitelně...). Vážení někdy i 10x-20x denně. Nejlépe nahá, aby to bylo co nejpřesnější, že... Jednou jsem se vážila, když jsem přišla od holiče (Ježíš, já jsem byla ale tak blbá...). Byla jsem nemocná, byla jsem posedlá. Baterie jsem měnila co chvíli.

3x kousnout do jablka, no uf, jsem přecpaná. Výčitky svědomí, hodina na rotopedu. Když jsem nejedla, kamarádka mi za odměnu ukázala menší číslo. Ta radost… Zajímavé – Petr má pořád poznámky... Asi to ještě není tolik vidět, musím vydržet, dělám to pro něj.

Otěhotněla jsem. Hrůza! Teď, když přeci začínám vypadat líp, se mi to nemůže stát! Takové snažení nazmar! Ve třetím měsíci vážím 63 kg. Strašné. Mám zdravotní potíže, ke konci těhotenství už jen ležím v nemocnici. Je mi to jedno. Jdu rodit. Mám 63 kg. Jsem hnusná.

Jsem s dítětem na mateřské. Cvičím. V jednom kuse šúruju byt (už nejsem jen tlustá, ale málo dbám i na domácnost – prý, říká můj manžel a tchyně). Pomáhám v manželově firmě (jsem totiž i k ničemu, mám se podívat na ostatní ženy, jak vše zvládají). Lítám mezi dítětem a svojí kamarádkou váhou. Ale hlavně – nejím! Až zhubnu, bude mě mít rád – krása, pohádka... Denně vařím teplé obědy a večeře. Petr podniká, nemá čas s ničím pomoci a je pořád ták unavený. A ohřívané – no to přeci by nemohl jíst. A maminka věčně u nás nakvartýrovaná, spokojeně pomlaskává. Tak pořád vařím a čichám ty vůně a z toho jistě tloustnu. Když čichám moc, dělá se mi zle od žaludku. Na den mám svůj slabý krajíček chleba a kousek ovoce. Když moc hřeším, tak bílý jogurt.
Něco je špatně. Už vážím jen 44 kg. Už neříkají, že jsem tlustá. Mám ale spoustu jiných chyb. Prý.

Na podzim bude mít první věta mého příspěvku 15leté výročí. Už nemám toho manžela ani jeho matku, ani svou oddanou digitální kamarádku. Mám zas svých 60kg/164cm a vím, že nejsem ideál krásy. Ale mám se zas ráda. Že mi to ale trvalo :).

margot

Reklama