Čtenářka, která zaslala tento příspěvek, si přála zůstat v anonymitě. Popisuje otřesné vzpomínky na svého otce a jeho chování v průběhu rozvodu. Bohužel rány nechodí samy, tak do toho všeho umřeli prarodiče i milovaný pes...

Plním přání čtenářce, která zaslala tento příspěvek, a uveřejňuji ho anonymně. A co se v něm dočtete? Jak bezcitný umí být chlap při rozvodu...


Zdravím redakci a přispívám příspěvkem k dnešnímu tématu.

Abych řekla pravdu, moc mě toto téma při pátku nepotěšilo, jelikož mi připomíná vzpomínky, na které radši zapomenout. Ale jak se říká, mluvit je lepší než držet všechno v sobě a možná si někdo uvědomí, že v tom není/nebyl sám.
Vše si pamatuji, jako by to bylo včera. Fotr/Otec/Táta jak chcete, nemohu najít správný název pro tuto osobu ( aniž bych byla sprostá), mi v mých 14 letech oznámil s Bravíčkem a lízátkem v ruce „co by jsi řekla na to, kdyby jsme se s maminkou rozvedli?“ Má odpověď byla jasná „Proč ne“. Důvod? Jak to jen ve zkratce vysvětlit:o) Můj otec byl typ člověka, co jen peskoval, ponižoval a rád vybíjel stavy cholerika.
Milovala jsem školu. Spolužáky, kterým na mě záleželo a spontálně mě nechali na všechno zapomenout a já se mohla konečně chovat jako dítě a né jako dospělá. Nesnášela jsem víkendy, otec vždy vstal v sedm ráno a my pokud jsme nebyli vzhůru, tak nás probudil a seřval nás, jaktože už nefungujeme. Po hodince jeho vzteklých výrazů jsme ho slyšeli chrápat v obývaků až do odpoledne. Zkrátka se jen chtěl vyvztekat. Vánoce... Vánoce, když byl doma jsem také nesnášela, kolikrát odešel kolem deváté hodiny. Prý, že musí do práce... Chudák moje máma, chtěla nás uchránit a tak mu to trpěla. Samozřejmě, že jeho práce byla rádoby milenka (a ještě k tomu starší, jak moje máma). Nejlepší je, že ta jeho pipina je všude po městě známa jako cuchta, co každýmu dá... Ale co, jeho problém.
Abych to zkrátila. Rozvod trval stráááášně dlouho. Soudy toho mají zřejmě dost a není se čemu divit, když v poslední době je prazvláštní trend vztahů. Nicméně průběh vypadal asi takto. Násilí, násilí a ještě jednou násilí. Než se otec přestěhoval ke své milence, bylo u nás peklo a vlastně bylo i potom. Tenkrát ho propustili z práce a dostal dost tučný odškodný. My neměli ani korunu a z jeho odškodného také ne a to nemluvím ani o tom, že z peněz co jsem rádoby zdědila po dědovi mi všechno také sebral. Omlouvám se, protože vážně nevím, jak to zkrátit, protože v tu chvíli se v jednom příběhu odehrálo takových mezipříběhů až z toho mrazí. Mohla bych napsat knížku:o) Zkrátka, děda umřel, během dalšího roku (během dvou dnů) umřela babička a následně náš pes a do toho Fotr s tímto. Samozřejmě opora byla tatam, jelikož hned po pohřbu odjel za svou milovanou a mamča na všechno byla sama. Jeho půjčky padly na nás, černá listina, exekuce, jemu to bylo šumák. Prázdniny vypadaly tak, že jsme se držely na chlebu a vodě, opravdu, nic jiného jsme neměly a měly jsme všude rozpůjčované peníze. Dny si Fotr krátil tak, že se občas přišel na nás podívat. Následek? Všechno zničené, rozbité, sem tam nějaká modřina, vyhrožování, vlastně i pokus zabitím, bitím moji mamči, jednou jsem byla i svědkem pokusu o znásilnění atd. Moje máma je z vesnice a hromadu věcí si nechá libit. Já taková nejsem, takže vždy když na ní začal útočit, tak od svých 14 do teď, situaci přebírám já. Stoupnu si před mámu a bránim zuby nehty. Klidně ať to schytám, opravdu je mi to jedno... Nicméně vždy to končilo policii ( jak doma, tak i v mé škole, já jako svědek, následně soud). Poté co bouře utichla, mamina se sesypala. Já jsem zaťala zuby a šla za ní s tím, že vše bude dobrá (bylo to opravdu těžké říkat, protože i já byla s nervama v pr.. , když to tak řeknu), ale chtěla jsem jí za každou cenu utěšit a alespoň trošku se zadařilo. Poté co jsem maminu uklidnila, jsem šla do pokoje, sedla si do rohu pokoje a brečela jsem jak malý dítě. Když už jsem tyhle situace přestala zvládat, čapla jsem nůž nebo žiletku a začala se řezat do ruky. Někdo to možná odsoudí, ale mě to na aspoň malou chvílu pomohlo. Nechtěla jsem se podřezat nebo tak něco, jen jsem se párkrát řízla do ruky, aby mě aspoň na okamžik bolelo něco jiného než srdce. Bohužel, to po pár krušných chvílích přestalo bolet. Takže účinek byl pryč, přestala jsem. Teď mi ruku zdobí pár jizev, ale nelituju, vždy si na to vzpomenu a uvědomím si co je v životě nejdůležitější.. Každopádně nejlepší bylo ( opravdu je svět malý), že jednou přišel Fotr i s tou jeho cuchtou ve tři ráno k nám,“ mírně“ připitý ( zas rachot, policie atd.) s tím, že jdou od kalby známých. Ti známý byli rodiče mého přítele:o) Vtipné, že?:o)
Toto období opravdu nebylo dobré - ve zkratce z mé strany: rozvod, samota, od 14ti hraní si na dospělou, smrt babičky, dědy, psa, rozchod s přítelem, kterého jsem fakt milovala. Málem děcák, holobyt, pokus o znásilnění mě, rozlučka s mou milovanou ZŠ, později matura atd..( ale tohle jsou zas jíné příběhy:o)).
Rodiče jsou rozvedený několik let, nicméně byt dořešený není, jelikož Fotr je spolumajitel a není na vyplacení, tak si může kdykoli přijít.. Ale víte co, já na toho zmetka jsem připravená s úsměvem na tváři, protože to je nejlepší zbraň na takový lidi ( ikdyž je pravda, že, když se dveře zavřou vše je jinak a já se klepu jak ratlík, ale to už ten dotyčný nevidí a o to jde)
Jaký to všechno mělo dopad na mě? Jsem kuřák od 16ti, alkohlik nejsem, ale zapít zlost mi nevadí, jsem nedůvěřivá, na lidi působím jako primadona ( ale jde jen o zeď, která se těžko dobývá, lidi co mě znají, ví, jaká jsem), když někdo křičí, mám tendece rozbrečet se a utéct, nejsem materialista, je mi ukradený rozbitý hrneček, mobil atd.., mám priority někde jinde, vážím si opory lidí, které mám vedle sebe, vážím si lidí co mě poslouchají a semtam poradí, než něco řeknu tak občas až moc přemýšlím, abych tomu druhému neublížila ( ikdyž si to zaslouží), skoro za vším hledám možná negativa, abych popřípadě na to byla připravená a opravdu nikomu nevěřím, bez urážky, vím, že se nemají všichni házet do jedný kupky sena, ale mě se zatím nepoštěstilo najít nějakého normálního chlapa, ale je to možná tím, že jsem až moc přecitlivělá. S přítelem jsem několik let, a už pár let pozoruji, že se chová jako můj Fotr a to ve chvílích, kdy by se tak opravdu chovat neměl. Tak nevím, jestli je opravdu každý chlap takový, nebo jsem tím vším „ porouchaná“:o)
Každopádně, nelituji své minulosti, svých kostlivců, člověk se pak na život dívá jinak, ikdyž to jen málokdo pochopí.

PS: za prvé, se omlouvám za možné chyby či nesrovnalosti v příspěvku, ale.. nějak se mi to nechce číst zpětně a za druhé, prosím o nezvěřejňování jména či nicku.

Děkuji moc!
A přeji krásný páteční den,
Anonym

Pozn: red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 25. května 2012: Rozvod či krize rodičů

Téma je při pátku neveselé, leč závažné. Rozvod či velká krize rodičů může pěkně zamávat s psychikou dětí, a to i dospělých.

  • Rozvedli se vaši rodiče?
  • Řešili rodiče velkou manželskou krizi?
  • Jak jste rozvod či krizi rodičů vnímala?
  • Smířila jste se s tím?
  • Zatahovali vás rodiče do svých manželských problémů?
  • A co rodiče, zůstali po rozvodu v kontaktu? A v jakém?

Své příspěvky formou příběhů či úvah na dané téma mi posílejte do redakční e-mailové schránky Redakce@zena-in.cz, a to nejpozději 25. 5. 2012 v 15.00 hodin. Za svůj příspěvek můžete získat velký balíček tyčinek, ne, ne, MEGA BALÍK DELI, neb čokoláda je nejlepším lékem na nervy, které taková krize rodičů může pěkně pocuchat. Ještě podotýkám, že chcete-li mít šanci na dárek a uveřejnění, ať je váš text dlouhý alespoň jako tento odstavec.

DELI

Reklama