Moje vzpomínky na představování partnera jsou docela komické.

Za prvé můj otec nechtěl nikdy přijmout nikoho, koho jsem jim přivedla ukázat, ale nejradši by mi někoho sám vybral.

Zamrzl někde v minulém století, když se slučovaly majetky a zasnoubil mě snad při mém narození. Jelikož je vášnivý šachista, tak nejvhodnější kandidát by byl šachista, s dobrou školou a majetkem.

Takže mi občas někoho "dohodil". Jenže šachisti jsou prostě divní patroni, takže jsem si přivedla chlapa typu vekslák, což mělo za následek, že si na něj chtěl objednat pár ukrajinců a zprovodit ho ze světa :-).

Naštěstí náš vztah skončil dřív, než to stačil uskutečnit. Určitě to byly jen silácké řeči u piva.

Nakonec jsem si přivedla stejně úplně někoho jiného a musel to překousnout, ale trvalo mu to pět let.

Určitě si nedokážu představit absolvovat to ještě někdy znovu.

S pozdravem Vega


Milá Vego,

co se stalo po pěti letech? Manžel se naučil hrát šachy nebo tatínek rezignoval?

Svým příspěvkem jste mi připomněla, jak jsem se nedávno asi již potřetí dívala na americkou komedii Hlava rodiny a opět si uvědomila, jak háklivě reagují tatínci na nápadnínky svých dcer.

Osobní zkušenost? Podrážděně na kohokoli rodu mužského přestal můj taťka reagovat, až když mi bylo kolem dvaceti let. Nakonec jsem sama nevědomky spojila příjemné s užitečným, když jsem začala chodit se svojí láskou, mimochodem počítačovým maniakem a doma tak bez přičinění zabodovala. Taťka totiž také nedělá ve svém volnu nic jiného, než že s velkým zájmem hledí do monitoru ;)! 
Reklama