Ani nevím, jak začít. Nejsem dobrý psavec (no, podle délky tohoto mailu si tím už nejsem jista) a vždy, když si pročítám příběhy k jednotlivým tématům, závidím jejich pisatelkám. Dnešní téma mě trochu nakoplo a řekla jsem si, že to zkusím. Vždyť za zkoušku nic nedám, a alespoň zavzpomínám, i když vzpomínání není činnost, kterou bych nějak zvlášť pěstovala.
Ale v 70.- 80. letech jsem prožila nejlepší (hlavně co se stáří člověka týká) roky svého života. Byla jsem mladá!
Jelikož jsem tak trochu sklerotička, na spoustu věcí si vůbec nevzpomínám. To možná přijde, až mi bude (pokud vůbec) osmdesát.
Zkusím to vzít podle anketních otázek.

1. Na normalizační léta, jak vyplývá z předešlého, nevzpomínám nijak. Ani nostalgicky, ani s odporem. Myslím, že jsem se neměla špatně. Všechno, co jsem k životu potřebovala, jsem měla.

2. Potíže s režimem jsem neměla, taky proč, když jsem se nijak politicky neangažovala. Tady mě napadá, že ještě žádná z pisatelek v diskusi neuvedla, že rodiče či některý z nich byli v té „správné“ straně, ano, myslím v komunistické. (Zdá se, že všichni byli pronásledováni režimem) No, snad mi za to hlavu nikdo neutrhne, když tady vybalím, že můj otec tam byl. Nemyslím, že bych se já měla za to stydět, je to prostě fakt. Pocházel z chudé rodiny, vyučil se ševcem, a když do strany vstoupil, určitě netušil, jakých zvěrstev a nepravostí se dočkáme. Ano, pak mu bylo umožněno vystudovat a získat normální dobrou práci. Říkám normální, protože nebyl žádným stranickým papalášem či tak podobně. A neplynuly nám z toho žádné výhody. Měli jsme se jako většina, matka byla v domácnosti a nijak jsme si nemohli vyskakovat.

3. Ano byla jsem v Pionýru (i v jiskrách i v SSM), chodila jsem na brambory. Na chmel ne, nežila jsem v Čechách. Na bramborách byla legrace. :-))

4. Nežvýkala jsem žádné žvýkačky, ale pamatuji je. Moje matka usoudila, že dávat korunu za žvýkačku je blbost, takže si nevybavuji, že by mi ji někdy koupila. To víte, tenkrát ještě ani každý pátý, ani desátý ze zubařů netvrdil, že je to pro zuby zdravé.

5. Magion jsem moc nesledovala, Dietlovy seriály ano.

6. Tuzexové bony byly poukázky na nákupy v Tuzexu. Pamatuji si, že když byly levné, stály asi 5,50 Kčs jeden a džíny stály asi 20–25  bonů (nebo se pletu? fakt už nevím), což bylo docela dost peněz. Takže jsem nikdy žádné neměla. Já nosila tesilky a krimplenové šaty.

7. Po čem se mi stýská? 8. Nebo co mi chybí?  V anketě jsem odpověděla, že mi chybí moje mládí, a to je pravda. Nic víc k tomu nelze dodat. Byla jsem mladá, zdravá a žila jsem ráda (dnes už jenom žiji ráda).

Kdybych měla vypsat, co ještě mě napadne v souvislosti s touto dobou, tak by to bylo heslovitě:
sedmdesátá léta -  střední škola, minisukně, tesilové kalhoty, krimplenové šaty a kostýmy, které se nechávaly šít u švadleny, překrásné sandály na platformě za 310,- Kčs, které jsem si málem vybrečela, protože byly na tu dobu strašně drahé, rekreace s rodiči, pionýrské tábory (byla jsem na jednom a tom samém místě devětkrát, poprvé po ukončení první a naposledy po ukončení deváté třídy), maturita, nástupní plat 1300 Kčs...
Osmdesátá léta – to už jsem byla vdaná, takže radosti s dětmi, fronty na banány a pomeranče, jesle, školka no a na závěr cinkání klíčema na náměstí... zbytek už asi znáte všichni.

Dnes jsem  v podstatě spokojený člověk, i přesto, že není vždy vše, jak má být. Všechno, co k životu potřebuji, to mám. A jsem zas na začátku : -)))

Hezký den přeje dkd


Za kolik bonů byly džíny, to tedy nevím, taky jsem nikdy žádné neměla. :-) Co se té KSČ týče, přesně vám rozumím. Můj tchán byl podobný případ, chudý proletářský kluk, který zažil v dětství a mládí tolik bídy a hladu, že prostě nemohl jinak než se stát přesvědčeným komunistou. Strana mu dala všechno, co kdy měl, šanci na slušný život. A všechno to okolo? Cestovat nepotřeboval, knížky ho nezajímaly a nějací disidenti? Jen je zavřete, když nám chtějí škodit. Z Moravy je do Prahy daleko. Z devětaosmdesátého se už nikdy pořádně nevzpamatoval, nechápal, co se děje.

 

 

Reklama