Nějak se mi zdá, že mužskou část svého rodičovstva trochu opomíjíme. Přitom se říká, že otec má na život dcery velký vliv. Přinejmenším při výběru partnera. Prý si žena instinktivně vybírá někoho podobného. Tak nevím, ale ve svém případě bych o tom dost polemizovala. Buď trpím chorobným masochismem, nebo jsem svého otce vůbec neznala, protože jsem si vždycky vybrala naprostý opak. A aby toho nebylo málo, rovnou jsem se sekla dvakrát. V obou případech… ale to nebudu rozmazávat.

Svého tátu vidím jako dokonalý vzor muže, manžela a otce. Tak by podle mě měla vypadat správná hlava rodiny. Člověk s přirozenou autoritou, schopný uživit rodinu, dostatečně sebevědomý, ale ne sebestředný, tolerantní a zároveň důsledný, moudrý i zábavný. A mohla bych jmenovat dál a dál a nenarazila bych snad na žádnou špatnou vlastnost. Možná je to filtr doby, která uběhla od jeho smrti, co mi nasazuje růžové brýle, ale nevybavuji si jedinou chvíli, jediný okamžik, kdy bych o něm zapochybovala.

Vzpomínám na černé hodinky, které jsme jako děti milovaly. Večer jsme zhasly a taťka postupně ke každému z nás přišel, sedl si na postel a vyprávěl pohádky nebo si povídal na téma, které nás zajímalo. Měly jsme pocit, že ho máme každá chvilku jenom pro sebe, ale zároveň jsme v té tmě pozorně naslouchaly, o čem mluví s tou druhou a mohly se zapojit. Bylo to moc krásné.
To, jaký byl táta formát, mi připomněla příhoda z mých sedmnácti, kdy jsem se poprvé opila. Přikradla jsem se domů hodně pozdě v noci, vplížila se do koupelny a omývala obličej studenou vodou, když v tom se otevřely dveře a v nich stál táta. Čučela jsem do umyvadla, neměla jsem odvahu k němu zvednout oči a čekala vodopád výčitek, které jsem si přinejmenším zasloužila. Ale táta zachoval dekorum a se slovy: „Jdi spát, ráno si promluvíme,“ odešel do ložnice. Vystřízlivěla jsem na to šup, ráno mi bylo pod psa a táta věděl, že jsem potrestala sama sebe nejlépe.

Nikdy už jsme o tom nemluvili. Škoda, moc jsme toho o životě neprobrali a tak moc bych chtěla! Odešel příliš brzy a moc mi chybí. Teprve v dospělosti dokážu ocenit, co pro mě takové chvíle znamenaly. Odešel dřív, než jsem mu stačila říct, jak ho mám ráda a jak si ho vážím.

A co vy, milé ženy-in?

Jaký je váš vztah s otcem?
Je pro vás vzorem? Nebo naopak?
Hledáte svého otce v životním partnerovi?
Nebo jste si vybíráte pravý opak?
Čeho si na svém tátovi nejvíce vážíte?
Co byste mu vyčetla?
Dostala jste od něj někdy výprask?
Máte nějakou příhodu, která stojí za vyprávění?

Tak nám napište a my možná právě váš příspěvek oceníme dárkem.

Reklama