Reklama

Čtenářka Átéčko řeší vážný problém. Její rodiče jsou starší senioři a žijí sami v domku. Čtenářka za nimi pravidelně jezdí a při poslední návštěvě ji otec obvinil, že mu ukradla nemalou sumu peněz...

Do mé redakční e-mailové schránky dorazil dopis od čtenářky Átéčka. Protože jsem už s touto čtenářkou několik zajímavých „kauz“ řešil, tykáme si. Tentokrát se rozhodla mně i čtenářkám svěřit s problémem, který právě řeší se svými rodiči...

otec

 

Dopis od Átéčka

Ahoj Jakube!

Chtěla bych navázat na jeden ze svých příspěvků...

  • Bojím se o své rodiče (klikni)
    (Ve stručnosti: Čtenářka zde popisuje důvěřivost svých rodičů, kteří si nezavírají dveře domku a již několikrát přišli kvůli návštěvě různých „kšeftařů“ o nemalé peníze, jednou jim dokonce vyhrožovali břitvou - pozn. red.)

Tolikrát jsem otce nabádala, aby nenechával peníze ve skříni, v místnosti, kam chodí pečovatelky a sestry, které chodí ošetřovat už pátým rokem ležící matku.

Loni koncem září, zrovna když jsem měla starosti s přípravou synovy svatby, mi otec zavolal, že se mu ztratily úspory. Prosila jsem ho, aby pořádně prohledal skříň, kam si peníze dával, a aby zavolal Policii.

Zavolal, přišli a prohledali byt, poptali se, kdo tam byl za poslední týden. Už tehdy otec řekl, že jen já. A setry s pečovatelkami, za které dá ruku do ohně. Už tehdy se něco ve mně sevřelo, pocit, že by snad otec podezříval mě.

Policie mi volala až nakonec minulý týden s tím, že se jim nepodařilo nic vypátrat. Ptali se, zda nemám problémové syny, a omlouvali se, že se zeptat musí. Ujistila jsem je, že skutečně nemám. Otec mi poté, co mu napsali, že se řízení zastavuje, zavolal a řekl, že o mně tam nic napsané není. Ptala jsem se, proč o mně, a on mi řekl, že jsem tam byla jen já. To už na mě šly mdloby, ale zeptala jsem se, jestli si snad opravdu nemyslí, že bych je okradla já. Řekl, že ano, že nikdo jiný tam nebyl... Položila jsem telefon, neměla jsem sílu na další hovor.

Jezdím za rodiči každý týden, pokud je třeba, tak častěji. Vyperu, vyžehlím, opravím prádlo. Někdy přivezu koláč, někdy nějaké jídlo. Tedy měla bych psát v minulém čase.

Můj manžel, který měl moje rodiče vždycky rád, totiž mému otci zavolal, proč mi tohle dělá, zda si skutečně nemyslí... Myslí.

Opravdu nevím, co mám dělat. Máti bude mít letos 90 let, otec 85.

Peníze byly v místnosti, kam měl přístup každý. Mohl tam přijít někdo cizí, já opravdu nevím. A nevím ani, co mám dělat.

Ve skutečnosti jsem ty peníze ani nikdy neviděla. Vím, že je měli, vždycky šetřili. Nikdy bych na ně nesáhla. A teď jsem skutečně v koncích...

Átéčko


Zajímaly mě další podrobnosti celého problému, tak jsem se na ně Átéčka vyptal...

Byl otec takový podezřívavý vždycky, nebo se to zlomilo s věkem, či s nějakou událostí?
Ne, právě že nebyl nikdy podezíravý. Naopak. Až teď se tak stalo. Hodně mě to zaskočilo. Křivé obvinění, to už je tedy něco! A zvláštní je, že podezírá jen mě.

Kolik to vůbec mělo být peněz?
Bylo to prý 180.000,-, neteř říkala, že ty peníze měl a měl je ve více obálkách.

To jsou dost velké peníze, jaký udělala Policie závěr, co se týče těch ošetřovatelek?
Ošetřovatelky prý neměly ani nikoho „závadného“ v rodině. Žádný feťák ani gambler. Navíc se za ně otec zaručil...

Není možné, že má táta peníze někde „zabordelené“?
Já i neteř jsme si mysleli, že peníze budou, jak říkáš, zabordelené někde jinde. Ale brácha s neteří a švagrovou tam byli, hledali, a nic nenašli. Prosila jsem je, aby otec podal odvolání proti rozhodnutí, které poslala Česká Policie.

Co na to říká maminka?
Maminka je bohužel v takovém stavu, že neříká nic. V listopadu jí bude 90 let.

Takže se teď s rodiči nestýkáš?
Stýkám. Ty peníze postrádá od 27. 9. 2012 a naposledy jsem u něj byla minulou sobotu, takže je to čerstvé.

Jaký je to vůbec pocit, když na tebe vlastní táta poštve Policii?
On ji na mne nepoštval, já jsem ho dvakrát prosila, aby to udělal. Ale to mě ani ve snu nenapadlo, že z krádeže podezírá mě.

Můžeš to ještě trochu víc vysvětlit...
Otec tu ztrátu nechtěl od začátku hlásit na polici, ale já jsem ho dvakrát prosila, aby to udělal. On tam nenahlásil, že jsem mu je vzala. To je jen jeho podezření. Pocit je to asi takový, že je mi líto, že zestárnul a mění se mu povaha.

Jak se chová k bratrovi?
K bráchovi se chová normálně. Můj syn mi včera řekl, že ho mrzelo, když byl malý, že ty rozdíly viděl. Ale nemůžu nikomu přikazovat, kdo má koho mít rád. Otec moc nemá rád lidi z města, preferuje vesnici a bratr žije na vesnici, já ve městě. Často jsem slyšela narážky na líné a hloupé lidi z města. Nebrala jsem si to osobně.

Říkala jsi, že se nadále stýkáte. Jak se k sobě chováte?
Tohle je právě to, co řeším. Nevím, co mám dělat? Chovat se jako normálně? Jsem dost v koncích... K narozeninám jsem mu ani nepopřála. Bála jsem se, že si bude myslet, že dárek, který vezu, je za jeho peníze. Moc mě to mrzí, ale nevěděla jsem, co dělat. Otec ukazoval bráchovi to rozhodnutí, ve kterém bylo celé vyšetřování, a vadilo mu, že ve vyrozumění nebyla zmínka o mně. Nebyla to pravda, že jsem tam byla jen já. Byl tam ten den i člověk z RWE a poblíž domku vykradli další dům.

Pro radu jsem se obrátil na psycholožku Zdeňku Sládečkovou...

Ve zkratce vám popíšu situaci: 85letý otec si myslí, že mu dcera, která s nimi nežije, ale jezdí dvakrát týdně na návštěvu a vypomoct, ukradla celoživotní úspory. Došlo to tak daleko, že dcera otci doporučila, aby zavolal policii, ale ta nic nenašla. Jak by se dcera teď měla k otci chovat? Má ho ráda a znovu by v něm chtěla vyvolat důvěru, bojí se ale, že když mu koupí třeba dárek k narozeninám, bude si myslet, že je to z jeho peněz a zase jí to začne vyčítat...
Mám pro čtenářku nedobrou zprávu: Šanci přesvědčit ho nemá. Kde není vůle, tam člověk bije hlavou o zeď.
Bohužel jistými charakteristickými znaky stáří jsou vztahovačnost a negativismus - všechno je špatně - a egocentrismus, což znamená sobectví. Tyhle tři vlastnosti způsobí, že člověk ztrácí vztahy v době, kdy by je potřeboval. Čtenářka může nabízet standardní vztah, ale pokud na druhé straně jsou tyto tři znaky, tak přes to nedokáže vztah vylepšovat. Stáří jde ruku v ruce s neobjektivitou a nemožností objektivitu nastolit.
Může se samozřejmě pokusit udržovat vztahy, jak to jde, na alespoň formální úrovni. Nebo se vyhranit, že tatínek se s ní nechce bavit, ale mamince to nemůže nikdo zakázat. Ale kde je chorobné přesvědčení, které starý mozek vyprodukuje, tak s tím nelze moc dělat.
Doporučila bych čtenářce, aby se chovala tak, že bude mít sama pocit, že udělala, co se dalo. Je ale dobré, aby věděla i tuto informaci: Starý mozek je z jisté části nefunkční, nikdo na světě to už nevylepší. Nevypovídá to o vztahu člověka k člověku, je to fyzický handicap a mnoho starých lidí odchází z tohoto světa s pocitem křivdy...

PhDr. Zdeňka Sládečková

Zdeňka Sládečková

poradenská psycholožka

Kam dál?