Reklama

Vždycky když vidím muže „v letech“, jak tlačí kočárek, přemýšlím, jestli je to děda, nebo táta. Být otcem po padesátce přece není nic neobvyklého. Muž může plodit do smrti, ale jakým je otcem, to je otázka. Má na malé dítě dost sil a trpělivosti?

otec

Milanovi bylo padesát, když se seznámil s Bárou. Jí bylo třicet a chtěla miminko. Jemu to lichotilo a čechralo chlapské sebevědomí. Je ještě jura a „má“ na to, aby sbalil o dvacet let mladší ženu a založil s ní novou rodinu. A tak se s tím pochlubil i kamarádům.

Jenomže ti jeho nadšení nesdíleli. Místo aby mu klepali na rameno a pochlebovali, jaký je pašák, pustili se do něj. „Ty ses úplně zbláznil, v tomhle věku by sis měl užívat klidu a čekat spíš na vnoučata než tlačit kočár, přebalovat a v noci vstávat k miminu. Na to už nemáš, chlape!  A ber taky ohled na to dítě. Až půjde do školy, tobě bude skoro sedmapadesát a ostatní se mu budou smát, že nemá tatínka, ale dědečka!“

Nenechal si to vymluvit a jejich „rady“ bral jako projev závisti. Oni mají doma zapšklé stárnoucí manželky a jemu jeho štěstí nepřejí! Rozkmotřili se a dlouho se neviděli.

Po nějakém čase se Milan ozval. Zašli společně na pivo a kamarádi byli pochopitelně zvědaví, jak se mu daří. Na první pohled bylo jasné, že to žádná sláva nebude. Počáteční nadšení vyprchalo. Má sice tříletého kluka Kubíka, ale rozvod na krku. Jakmile přišel o dobře placenou práci, přestal být pro manželku atraktivní. Našla si mladého milence a Milana pustila k vodě.

„Čert vem nevděčnou zlatokopku,“ spíš ho mrzí, že ztrácí Kubíka. Pomalu se mu odcizuje. Nejdřív mu ho manželka vůbec nechtěla „půjčovat“, všelijak se vymlouvala na nemoc, školku v přírodě a kdesi cosi. Tahanice o syna trvaly skoro rok a za tu dobu si Kubík na tátu odvykl. O to těžší pak bylo znovu navázat a Milana stálo spoustu úsilí Kubíka zabavit, když ho měl konečně u sebe. Musel si v duchu přiznat, že udržet krok s tříletým klučinou je trochu nad jeho síly. Kopat balonem, jezdit na kole, udělat oběd, číst pohádky, skládat stavebnice, pořád vymýšlet něco nového, aby se Kubík nenudil. Jakmile nastane pauza, začne se ptát po mamince. Nezřídka brečí, vzteká se a není k utišení. Je to strašně vyčerpávající.

Milan se snaží, ale už nemá tu trpělivost a výdrž, aby mu mohl být dobrým „parťákem“. Místo aby od otce odcházel plný dojmů a nerad, sedí se zabaleným batůžkem v předsíni a čeká, až matka zazvoní.

A to je samozřejmě voda na její mlýn: „Vidíš, ani toho kluka už nezvládneš, jsi starý!“