Reklama

Láska má tisíce podob. Mnohá setkání s ní nás mohou i velice překvapit. Tak jako tomu bylo i v případě Řevničanky Vendulky Tropové, která si v určitém úseku své životní cesty do své  smečky přibrala nejprve Fina a za nějaký čas i Fridu.

psi

Oba zmínění jsou pejsci z Irska, dostali se k ní prostřednictvím webu Chrti v nouzi. Pevně věřím, že náhody neexistují, že každá bytost, kterou potkáme, má pro nás nějaký smysl, poselství, nebo nám jen přišla nastavit zrcadlo... Vím, o čem mluvím, jedna z velkých lásek mého života byl totiž ruský modrý kocour.   

Jak to všechno začalo?  
Prvního chrta jsem si pořizovala někdy před 20 lety. Byla to nesmírně inteligentní whippetí slečna Vida. Zcela přirozeně zvládala věci, které tenkrát můj tatínek velice těžce učil v loveckém výcviku svého kokršpaněla, dokonce hlídala a byla i úspěšná v chrtích dostizích (naštěstí v té době u nás ne na profesionální úrovni).

Protože whippet je pes smečkový, postupně naší rodinou prošli další čtyři, ale žádný již nebyl tak všestranně šikovný. Postupně se měnil náš životní styl, přišly děti. Na dostihy již nebyl čas a ani pomyšlení a chrtí smečka postupně odcházela do věčných lovišť. Začala jsem se rozhlížet po pejskovi k dětem. Ze sentimentu opět po chrtech. Tentokráte greyhoundech. 

A pak jsi našla Fina a Fridu? 
Zcela náhodně jsem narazila na web „Chrtů v nouzi“. Toto sdružení zajišťuje adopci vysloužilých dostihových (nebo nalezených) chrtů, či jejich kříženců z Irska. V době, kdy jsem si pořizovala Vidu, jsem byla zcela neznalá věci, domnívala jsem se, že chrtí dostihy jsou týráním a můj pes rozhodně nikdy běhat nebude. Problém je někde úplně jinde. Chrti tuto zábavu milují, chyba je v přístupu člověka k této úžasné psí kratochvíli. V Irsku se jedná o tradiční sport, a proto se zde bohužel dost často přistupuje k závodním psům jako k hospodářské zvěři. Žádný domácí mazlíček, který „startuje z kanape“, jak to bývalo dlouhé roky u nás. Psi tam žijí v kennelech, trénují, závodí, a až uplyne jejich čas (cca ve 4 letech), jsou určení k likvidaci. Šťastnějším se podaří najít nový domov, drtivá většina je utracena (z důvodů šetření finančními prostředky, někdy i velmi drastickými metodami, např. oběšením psů, střílením, utlučením lopatou, použitím jako návnady apod.)

psi2

To zní ale strašně...
Mnozí pejsci, kteří přežijí, mají trvalé následky a zranění - pokud ne na těle, tak většinou na duši (vystrašenost, nedůvěřivost, nejsou naučeni čistotě, základním domácím návykům, neumí chodit do schodů atd.)

Bylo mi sympatické, že mohu nějaké těžce zkoušené psí dušičce poskytnout domov, tedy jsem se rozhodla téměř okamžitě. Zvlášť když na mne na stránkách „vykoukl“ okatý pejsek (tenkrát spíš psí kostřička potažená kůží), který vypadal jako úplný bráška dávno zesnulé Vidy.

Nejsem člověk, kterému záleží na tom, zda má pes rodokmen. Vlastně ve všem okolo, lidech i zvířatech, hledám to, co vnitřně vyzařují, jací jsou. 

Takže ses nakonec rozhodla pro „Irského chrta“?  
Chrti v nouzi vždy prověřují, zda jsou v novém domově vhodné podmínky pro život přivezeného psa. Při své návštěvě u nás s sebou přivedli na ukázku nádhernou třínohou greyhoundici. Fenečka byla plná života a vnitřního světýlka, navzdory tomu, že se jí zřejmě po zranění nohy bývalý majitel zbavil. Dlouho se toulala po pobřeží a živila se škeblemi (poničila si zuby). Když ji našli, byla již spíše k utracení, zraněnou odumřelou nohu pouze vláčela za sebou. Ale to, jak toužila žít, přesvědčilo lidi, kteří ji našli, aby dostala novou šanci. Když jsem si to neuvěřitelné veselé žíhané stvoření prohlížela, věděla jsem, že práce tohoto spolku má smysl a přináší radost na obě strany. Bylo mi jasné, že jsme se s adopcí rozhodli správně. 

To tě obdivuji, nevím, jestli bych byla schopná do něčeho takového jít...
Když Finney přijel transportem (pejsci přijíždí z Irska v klecovém autě), bylo hned zřejmé, že tahle laskavá velikánská obluda :-) k nám zkrátka patří (je to mohutný kříženec, má v krvi nejspíše ridgebacka). Okamžitě nás všechny olízal od hlavy až k patě a tvářil se z celého psího „zájezdu“ nejméně ustrašeně. 

A jak se mu daří nyní?
Vylezlá žebírka jsou dávnou minulostí, čistotě se naučil velmi rychle, jen trochu váhal s chůzí do schodů. Nějaký čas nám vybíral odpadkové koše a dosud je specialista na kradení „zapomenutých“ potravin. Zkrátka to, že ho našli vyhublého na kost a plného odřenin, odloženého někde u popelnic, se nezapře. 

frida

A pak přišla ještě Frida...
Letos k němu přibyla černá greyhoundice. Má pochroumaná žebra na boku a velikou jizvu. Také divokou a nespoutanou povahu. Pojmenovala jsem ji proto po mexické malířce Fridě Kahlo. Naše psí děvče je ale zatím spíše Frida Trhlo. Začátky s ní jsou mnohem těžší než s Finnem. Je silně deprivovaná, mazlit se může celý den, neustále ji máte u nohy, zlikvidovala již nejen mnoho párů bot, také ukradne a pečlivě uschová, popř. sežere nebo nakouskuje, co může. Onehdy si vybrala květináč, přinesla si ho ke mně, lehla si, dala si ho pod hlavu, vyplázla jazyk a koukala, co prý jako já na to... 

Asi to bude chtít hoooodně času, viď.
Rozhodně máme o zábavu postaráno, dalšího pejska v nejbližších cca 10 letech neplánuji.

Pokud by někdo o adopci uvažoval, doporučuji to lidem s většími zkušenostmi se psy. Zvíře poraněné na duši a na těle není „na hraní“, je potřeba velké trpělivosti a shovívavosti. Doporučuji to však otrlejším a zvídavějším zájemcům, kteří mají dostatek času. Je nevhodné, aby pes byl ze začátku doma sám.

Velkou odměnou je pozorovat, jak z „ošklivého ustrašeného káčátka“, roste krásný sebevědomý pes, úplně jiný než přijel transportem... 

Děti naše pejsky milují a oni jim to nemalou mírou vrací. Z Finna se vyklubal klidný a trpělivý pes, velký kamarád a parťák. Akorát na to běhání s páníčkem moc není, raději to otočí zpět hned u lesa a počká si u branky, než ho někdo pustí domů. Těšíme se, že i Frida brzo najde u nás klid na duši a přestane se svým uličnictvím.

 Všem zájemcům o danou problematiku doporučuji web www.chrtivnouzi.cz, přeji hodně síly, elánu a dobré nálady :-)!