m

Některé z vás si možná pamatujete na rozhovor s Marií, „ostrovní manželkou“, která se se svým manželem Karlem rozhodla opustit rušný život velkoměsta a žít na samotě uprostřed lesa. (ČtěteZDE). Po roce mě pozvali na návštěvu a já nemohla odolat. Co se u nich změnilo a jak se jejich představy sešly s realitou?

Opustit svět velkoměsta a žít v harmonii s přírodou. Pozorovat ji, respektovat její zákony a těžit z toho, co dává. Žít si na samotě v lese, být pracovně na volné noze a hospodařit tak, jak bylo zvykem u našich předků. Komu by se to nelíbilo? Ale je to vůbec možné? Dokážeme se natolik „uskromnit“ a vystačit si s tím, co nám dává půda, kterou sami obděláváme?

Našli se skeptici, kteří nevěřili, že to Marie s Karlem ustojí, ale většina je chápala a možná jim i trochu záviděla volnost a svobodu.

Ať už patříte k první, nebo druhé skupině, možná vás bude zajímat, jak se Marie s Karlem se svým novým životním stylem vypořádali. Jak pokročil život v jejich „ostrovním království“. Co se za ten rok změnilo, co jeho obyvatele poučilo, s čím jsou spokojeni a co je přimělo ke změně?

Ráda jsem přijala pozvání a bylo mi velkým potěšením si opět popovídat s Marií, Karlem, a dokonce i s jejich vnukem Filipem, který zde trávil část prázdnin.

Sotva jsem otevřela vrátka do jejich „lesní“ zahrady, její změna se nedala přehlédnout. Na pozemku u domu „vyrostly“ vyvýšené záhony se zeleninou a bylinkami, vřesoviště a za domem bramborové políčko. Karel s Marií vypadali spokojeně a k rozhovoru se přidal i vnuk Filip, který na čas vyměnil internet za pobyt v lese. I s ním jsem si na chvilku popovídala, ale napřed dostali slovo hlavní aktéři tohoto článku, Maruška a Karel, protože mě zajímalo, jak se jejich představy potkaly s realitou.

m

Na první pohled je mi jasné, že se tady hodně změnilo a že vás počáteční elán neopustil. Naopak. Hodně jste zapracovali na své potravinové soběstačnosti. Maruška mi promine, ale první otázka bude patřit Karlovi: Jak dlouho ti trvalo založit záhony?
Karel:
Příroda nepočká, a když jsme chtěli bylinky a zeleninu ještě letos, museli jsme začít co nejdřív. Začali jsme někdy v březnu. A jen tak pro zajímavost: Spotřebovali jsme něco kolem 10 tun kamenů, které tvoří nejen hranici záhonů, ale jsou také uvnitř bylinkového vrchu. Ale to ti potom vysvětlím.

Neříkej, že jste to tahali s Maruškou?
Naštěstí mi pomáhal syn Honza a celkem nám to trvalo asi týden.

Hm, tak to jste dobří.
Maruška:
Tahle práce je jen pro pracovitého chlapa, který dotáhne věci do konce. Žádné odkládání, že se něco udělá později. Tady to nejde!

A proč zrovna kámen?
Kámen vydrží věčnost a je pro nás přirozeným materiálem, kterého je v okolí plno. Využít zdroje, který nabízí okolní příroda, je základem „permakultury“, kterou se tady snažíme aplikovat.

M: ...a navíc má tu úžasnou vlastnost, že drží teplo...

mm

Můžete mi ve stručnosti vysvětlit, jak vzniká vyvýšený záhon a co je jeho předností?
K:
Základem je vykopání drnů, vznikne jakési „korýtko“, které prohloubíš asi o 20 cm, korýtko se naplní dřevní hmotou: kusy klád, větve, listí, sláma, prostě všechno, co ti dá okolní příroda, nic nedovážíme odjinud. Tuto vrstvu prosypu „obyčejnou“ zeminou a na vrch položím drny trávou dolů (jen tak to neproroste plevelem). Potom navrším kvalitní kompost. Ten jsme zatím museli koupit, ale počítám, že příští rok už budeme mít svůj.

Jak bude spodní vrstva postupně tlít, dojde k přirozenému propadu a vrchní vrstva se musí dosypávat. Ale tímto procesem zůstane záhon stále vzdušný a zkypřený, což je pro rostliny ideální stav.

Založili jste si i bylinkový vrch. Co byste mohli poradit těm, kteří by si ho také chtěli?
K:
Na rozdíl od vyvýšeného záhonu, u bylinkového vrchu není žádoucí, aby se propadal, protože se neosazuje každý rok znovu. Základní postup je podobný, ale podklad je mnohem pevnější. My jsme použili suť - cihly, kameny, kousky betonu, to vše jsme našli tady na pozemku, zbylo to z různých stavebních úprav. Rozdrtili jsme je na menší kusy, zasypali zeminou, obložili drny a pořádně udusali. Na tento základ jsme nasypali kvalitní zeminu vhodnou pro různé druhy bylinek. Některé potřebují více propustnou půdu, smíchanou s pískem, jiné zase vlhčí a výživnou. Záhon má tvar vrchu, takže vzniknou zóny pro jednotlivé druhy bylinek. Některé vyžadují hodně slunce a nevadí jim sucho (středomořské), jiné najdou vhodné podmínky v polostínu a vlhku. Vrch je tvarován tak, že když prší, tak ze shora voda přirozeně odteče k těm bylinkám, které potřebují vlhko. A nahoře, kde jsou středomořské, zůstane sucho.

m

Na ten postup jste přišli sami, nebo vám ho někdo poradil?
Na internetu najdeš spoustu rad a návodů, jak na to, ale my pracujeme s tím, co máme. Tvoříme tak trochu za pochodu, formou pokus omyl.

Co vás nejvíc překvapilo za tu dobu, co tady žijete a hospodaříte?
Marie:
Mě, jako ženu z města, překvapilo, že to jde. A jde to snáz, než si myslíte. Největší přerod je v hlavě – musíte být zvídaví a pořídit si pár  knih: Přírodní zahrada,  Ekozahrada a jiné. Dřív jsme byli zvyklí zrýt, vyházet drny a udělat rovné záhony. Nejvíc práce mi dalo přejít na jiný způsob hospodaření - všechno jsme si museli nejen rozmyslet, ale dát na papír a teprve pak na záhon. Najednou zjistíš, že když to necháš na přírodě, sama si poradí nejlíp.

V čem například?
Karel:
Třeba se oprostit od neustálého zalévání. Příroda také zalévá jen deštěm. Když se nezalévá tak často, rostliny lépe a hlouběji zakoření, protože jsou nucené si hledat vláhu samy. Tím jsou nejen odolnější, ale kypří víc půdu. Podívej se na naše záhony. Dlouho je sucho a jsou svěže zelené. Stačí se dívat a opisovat od přírody.

Marie: Chce to jen vydržet, což pro nás není problém, protože musíme šetřit vodou. (Ale to by teď měli všichni.) Zásadně zaléváme ručně, konví, ke kořenům. Ne plošně, ani hadicí, ani postřikovači, jak to dělá většina lidí ve městě, která má zatím vody z vodovodu dostatek. Přece jen, když musíš běhat s konvemi vody, tak dávkuješ jen nezbytné množství vody, aby ses tolik nenaběhala. Vcelku to funguje.

m

Vy na tom s vodou nejste moc dobře, o tom jsme mluvili už v minulém rozhovoru. Změnilo se od té doby vaše vodní hospodaření?
Změnilo. Dokončili jsme vybudování sběru dešťové vody, takže dnes již pereme, splachujeme a zaléváme jen dešťovkou. To nám výrazně snížilo spotřebu vody ze studny. Aktuálně se chystáme na vybudování záchytného jezírka na zadržování povrchové vody při dešti, která zatím odtéká strouhami pryč. Chceme vytvořit přirozený mokřad, který by měl zároveň pomoci s vodou naší studni. Část vody svedeme přímo k záhonům, což zajistí přirozenou závlahu.

Jste pyšní na to, že vaše zahrada je přírodní, a tím pádem založena na pěstování původních druhů. Jak ale poznáte, že jde o původní druh?
Karel:
My to sami nerozeznáme, ale tohle bylo součástí plánu naší přírodní zahrady, kterou nám navrhla ing. Gajdůšková, která se tím zabývá. Naštěstí jsou různí pěstitelé, kteří cíleně hledají původní kultury a udržují je. Hledají v rozvalinách bývalých  usedlostí, a když najdou keříky angreštu nebo rybízu, vykopou je a udržují. (Podívejte se na Facebook: staré sady a zahrady)
Marie: Říká se tomu „pravokořenné“. To znamená, že nejsou roubované. To, co sem nepatří přirozeně, dříve nebo později zajde!
Karel: Vidíš, tady nám roste řebříček a nikdo ho sem nesázel. Prostě sem patří! Nebo různé plevele. Všichni likvidují kozí packu, a přitom je z ní vynikající salát, jako téměř ze všeho, co v přírodě roste. Ale člověk se to musí naučit znát.

m

To máš pravdu, jíst kozí packu by mě fakt nenadlo… je vidět, že už se tady zabydlujete, ale člověk k tomu musí dospět a dozrát. Co na vaše hospodaření říká nejmladší generace? Chtějí k vám jezdit vnoučata, nebo je pro ně váš způsob života nepřijatelný?
Marie:
Bude lepší, když se na to zeptáš vnuka Filipa. Filip je jedním z vnoučat, které se životu na samotě v lese nebrání. Pomáhá s úklidem, naučil se sekat sekyrkou (pod přísným dohledem Karla) a hlavně staví domečky pro lesní skřítky.

Pozn. red.: Filip nebyl zrovna sdílný, asi se přede mnou styděl, ale bylo mi jasné, že si pobytu v přírodě užívá a bude na něj vzpomínat celý život. No řekněte, byl by vám v deseti letech přednější internet, nebo skřítkové? Já bych byla jasně pro skřítky!

Můj čas na „exkurzi“ utekl strašně rychle, ale nechtěla jsem déle zdržovat. Na zahradě je stále spousta práce a jen krátká návštěva prý potěší. A tak se budu těšit, že se za čas zase k Marušce a Karlovi podívám. Už je mi jasné, že se v „divočině“ neztratí a za město by neměnili. Je vidět, že jim tenhle způsob života svědčí, a jsem si jistá, že patří k těm nejšťastnějším dvojicím, které znám.

Podívejte se na fotky do fotogalerie

Čtěte také:

Reklama