Bulvár

Ostrov naděje Rusinga Island aneb Cesta Dany Feminové do Keni

Budí mě veselé dětské hlaholení a zvuky ptáků. Otevírám oči a přes moskytiéru nad postelí vidím oknem vcházet první paprsky slunce. Začíná den a děti přicházejí do školy vystavěné hned vedle lékařského domku u kliniky, který je na pár dní mým domovem. Snídám společně se slovenskou lékařkou Danielou, která sem přijela na 6 měsíců, aby vypomáhala místnímu personálu na naší klinice.

Už u snídaně připravuje nějaké léky ze skladu a chystá se do své ambulance. Z terasy domku vidíme do čekárny, kde už na Danielu čekají první pacienti. Loučíme se s tím, že se uvidíme odpoledne na schůzce s celým personálem kliniky.

Beru tašku s hrami, stavebnicemi, omalovánkami, pastelkami a metodickými příručkami pro učitele a mířím naším komunitním centrem směrem k budově mateřské školky. Procházím školou. Z každé třídy mě zdraví děti ve školních uniformách, které jsou už nachystané na začátek vyučování. Potkávám učitele Evanse. V rychlosti mi připomíná, že dramatický kroužek má na dnešní odpoledne připraveno představení, které začíná už ve čtyři. Slibuji, že tam určitě budu. Když se blížím ke školce, slyším spoustu malých dětí volat mé jméno. Mnohé se neubrání ani radostnému „mzungu, mzungu“ (swahilsky běloch), které tak často slýchávám po celé Keni. Je to běžná reakce dětí, když spatří pro ně nezvyklé světlé obličeje.

afr

Vstupuji do velkého prostoru školky, kde pracují čtyři učitelky s několika skupinkami dětí, a to za pomoci výukové metody Montessorri. Nejmladší tříleté děti právě společně zpívají a tancují, další skupina se věnuje práci u stolečků, předškoláci se učí ve dvojicích na terase. Na chvíli přerušuji probíhající vyučování a předávám dětem dárečky od partnerské školy v České republice. Za krátký čas už děti vymalovávají krtečkové omalovánky, pokoušejí se dát dohromady zvířátkové puzzle. Nejstarší kluci společně s učitelkou skládají dřevěné stavebnice. Dárky mají velký úspěch, takže rychle vytahuji foťák i kameru a snažím se co nejlépe zaznamenat ten radostný okamžik. Chci totiž potěšit i české děti, které dárky připravily. Nechávám děti, aby si hrály, a spěchám na schůzku se stavitelem, který dokončuje novou ubytovnu sirotčince.

Už na mě čeká Ken, prezident naší organizace v Keni, se kterým jsem na ostrov přijela z Nairobi, i místní koordinátor celého komunitního centra „Ostrov Naděje“ - Joash. Společně jsme si celý tenhle projekt na ostrově Rusinga Island ve Viktoriině jezeře vysnili před 9 lety. U Joashe doma na jedné z mých prvních návštěv na Rusinga Island. Tenkrát jsme ale vůbec nedoufali, že by se tak brzy podařilo vystavět kompletní komunitní centrum se sirotčincem, školkou, školou, vzdělávacím centrem s knihovnou a dokonce i zdravotní klinikou. Také jsme tenkrát ani netušili, co to znamená provozovat takové centrum pro více než 300 nejchudších dětí a celou místní komunitu. Nevěděli jsme, kolika výzvám budeme čelit.

afr

Po cestě k nové budově ubytovny si s Kenem i Joashem ujasňujeme hlavní témata, které musíme dořešit se stavitelem Danem. Pak procházíme budovou. Joash upozorňuje Dana na nedostatky, které je potřeba ještě odstranit: dodělat poslední nátěr malby, opravit vstupní kovové dveře, dodělat kachlíky v umývárně... Domlouváme se na datu, kdy bude celá ubytovna vybavená objednaným nábytkem a uklizeno celé okolí od zbytků stavebních materiálů. Nad rozpočtem ještě řešíme poslední pochybnosti. Dan nakonec souhlasí, že v rámci rozpočtu doobjedná dalších deset postelí. Situace je tedy vyřešena. Od ledna můžeme rozšířit kapacitu našeho sirotčince ze současných 42 dětí na 80. Ken mě upozorňuje, že už na nás čeká rodina naší „adoptované“ dívky Evalyn, kterou jsem chtěla navštívit. Vycházíme z centra a vydáváme se pěšky ostrovem.

Je to jeden z těch smutných srdceryvných příběhů, které se za těch 10 let „Adopce afrických dětí - projektu pomoci na dálku“ staly součástí mého světa. Evalyn jsem znala od jejích 7 let, byla jedním z prvních dětí v programu, s nímž jsme v roce 2002 začínali. Bylo jí 16 let, a přestože ještě chodila do školy, přišla do jiného stavu. Letos na začátku srpna porodila krásnou holčičku. Její porod byl komplikovaný, ale díky zdravotnímu pojištění byla hned převezena do nemocnice, a tak dopadl dobře. Po několika hodinách ji propustili domů. Za tři dny ale náhle zemřela. Na zemi ji našla s křičícím miminkem v náručí malá, tříletá dívenka ze sousedství, která miminko vzala a odnesla ho k sousedům.

afr

Jsme před skromným hliněným domkem a já se slzami v očích objímám maminku Evalyn, která drží v ruce malé miminko - holčičku, které se má čile k světu. Dostávám hned malou Evalyn do náručí a jdeme dovnitř. Předávám alespoň jednu dobrou zprávu - „adoptivní rodiče“, kteří podporovali Evalyn, se rozhodli mamince pomoci finančně s výchovou maličké, takže už se nemusí strachovat, že nesežene dostatek peněz na nákup sunaru. Velice děkuje a hostí nás šálkem tradiční „porrige“ (kaše z prosa). Pořizuji několik fotek a loučím se. Musím se vrátit na kliniku, protože nás čeká schůzka s celým personálem, abychom po vyhodnocení provozu kliniky trochu upravili některá pravidla, střídání služeb a nastartovali mobilní kliniku.

Mobilní klinika má zajistit lékařské ošetření pacientům ve vzdálených vesnicích Rusinga i na nedalekém ostrově Mufangano. Je potřeba navýšit symbolický registrační poplatek pro pacienty a uvažovat o tom, jakým způsobem zajistit udržitelnost kliniky, aniž bychom znemožnili přístup ke službám těm nejchudším. Zatím máme finanční prostředky na platy personálu i na léky, a to díky dotaci ze Slovakaid, avšak tento projekt na provoz kliniky končí za rok, takže zůstává velkým tématem jak zajistit všechny služby i do budoucnosti.

afr

Po schůzce s personálem kliniky už spěchám na představení dramatického kroužku školy - pod obrovským stromem uprostřed areálu už se sešla celá škola i školka. Díky úžasným kulisám to tam vypadá opravdu jako v divadle. Náš dramaťák slaví velké úspěchy - na regionální soutěži všech škol se umístil na druhém místě. Malí herci recitují a hrají s takovou chutí, že si to užívá nejen celé jeviště, ale i hlediště. Dokonce i dělníci, co dokončují ubytovnu sirotčince, přerušují práci a sledují představení s námi. Pokusila jsem se to zaznamenat na kameru, ale obávám se, že jako většina ze situací tady, je to nezaznamenatelné - prostě se to musí zažít. Už se skoro stmívá. Tmavé mraky slibují silný déšť, takže se žádné přídavky nekonají, divadlo končí a děti se postupně rozbíhají domů. Gratuluji učiteli Evansovi, autorovi hry, který dramatický kroužek úspěšně vede.

Evans i jeho mladí kolegové odvádějí ve škole velký kus práce. Snaží se do výuky zařazovat nové metody ze seminářů pro učitele, které na Rusinga pravidelně pořádáme. Vytrvale si trvají na nenásilném přístupu k dětem, kvůli čemuž to nemají v místní komunitě vůbec snadné. Ve většině škol na ostrově je totiž ještě samozřejmostí výchovná metoda „rákoska“. Panuje zde hluboké přesvědčení, že bez fyzických trestů neexistuje disciplína a bez disciplíny z žáka nikdy nic nebude.

afr

Děti ze sirotčince se mě ptají, jestli s nimi budu v hale při večerních aktivitách před spaním. Přemlouvají mě, abych jim prozradila, kdo se bude stěhovat do nové ubytovny. Slibuji, že za nimi po večeři přijdu a nabízím možnost nahrát vzkaz pro jejich „adoptivní rodiny“ v České republice. Hned se jich několik hlásí, nadšeně se mi stavějí před objektiv kamery. Nahrávám pár roztomilých pozdravů i poděkování a už na mě volá Joash, že odjíždíme. Jsem pozvaná k jeho rodině na večeři, takže se loučím s dětmi se slibem, že jim po večeři prozradím, kdo se bude moct přestěhovat do nové ubytovny.

Odjíždíme autem k Joashovi domů, kde na nás čekají dvě jeho manželky a snad 12 dětí. Vítají nás nejmladší děti v čele s Milanem. Vytahuji dárečky a ještě před večeří společně hrajeme jejich oblíbené pexeso. Jídlo je jako vždy výborné a celá ta večerní atmosféra v této veliké rodině je prostě úžasná. Ale abych splnila slib daný dětem v sirotčinci, musím se rozloučit. Ken mě odváží zpět do Ostrova naděje.

Děti s paní učitelkou Millicent jsou v jídelně, takže jsem to ještě stihla. Povídáme si, odpovídám na tisíce otázek o České republice, pak děti zpívají, ukazují mi domácí úkoly. Konečně také prozrazuji, že nová ubytovna bude pro holky, takže kluci budou mít stávající ubytovny jen a jen pro sebe. Holky jsou nadšené a nemůžou se dočkat stěhování, kluci se zase vyptávají, kdy přijdou noví kamarádi na uvolněná místa v pokojích. S touto milou novinkou se rozcházíme. Je už opravdu pozdě, oči se nám zavírají. Doprovázím děti k pokojíčkům a odcházím k domečku u kliniky, abych si ještě u čaje vyslechla dojmy doktorky Daniely z odpolední schůzky s personálem kliniky.

Jeden nezapomenutelný den pomalu končí.

Dana Feminová, zakladatelka a předsedkyně Centra Narovinu

www.adopceafrika.cz

Staňte se i vy součástí projektu „Ostrov naděje“! Navštivte www.centrumnarovinu.cz pro více informací o možnostech sponzorství, materiální podpory či dobrovolnické iniciativy.

Další články k tématu v našem magazínu:

   
13.02.2013 - Společnost - autor: (red)

Komentáře:

  1. [1] Trefa [*]

    Trefa:je krasne ze nase lidi pomahaji v cizich zemich.

    superkarma: 0 13.02.2013, 14:33:43

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme