Bulvár

Osobnost: hipík Voloďa - 2.část


Rok 1993 přinesl Voloďovi další životní změnu. Podařilo se mu dostat se ze země, kde už jen vousatá brada, hippie oblečení a dlouhé vlasy znamenají koledovat si o malér. Odešel nelegálně, samozřejmě.

 „Odjel jsem za kamarády do Litvy, a ti mě převedli přes „zelenou hranici“ do Polska. Tady jsem pobyl půl roku a polští „hipíci“ mě přivedli do Čech.“

Tady se Vladimír seznámil s Markétkou, svou dnešní manželkou. Tehdy se však u nás ještě neusadil. Za prvé se od úřadů nedočkal odpovědi na žádost o azyl a za druhé si stále nestačil zrealizovat svůj  „sen o západě“. Odjel a toulal se po Evropě.

Kde všude jsi v těch čtyřech letech byl, Voloďo?

 „Holandsko, Francie, Španělsko, Německo… Dodnes tam mám spoustu kamarádů."

Jestli tomu dobře rozumím, projel jsi skoro celou Evropu bez dokladů. Jak, proboha?

„No díky těm kamarádům. Podívej se, třeba v kriminálním prostředí se pasy falšují. Přelepí se fotka, napíše se do něj jiné jméno, atd. U „hipísáků“ na západě se to dělá jinak. Úplně jednoduše. Někdo ti půjčí pas a nahlásí, že ho zničil. Že mu uplaval ve vodě, že mu shořel, nebo že byl naštvaný a roztrhal ho….A třeba ve Švédsku za to dokonce ani nedostane pokutu, protože u nich je pas majetkem občana, ne státu. Zaplatil si za něj čtyři stovky, tak je jeho. A když ti ho pak dá a ty máš taky dlouhý vlasy, plnovous a brýle, tak už se tě nikdo na nic neptá a ty prostě cestuješ.“  

Proč jsi se vracel do ČR, proč si nežádal o azyl někde jinde?

„Kvůli mé dnešní manželce, kvůli Markétě. Nebyli jsme manželé, a kdybych požádal o azyl jinde, rozdělili by nás.“

V roce 1999 tedy přišla druhá žádost o azyl v ČR. Kladného vyřízení se Vladimír dočkal až v roce 2001.

Při svém prvním pobytu strávil v táboře v Červeném Újezdu půl roku a podruhé, v roce 1999, byl měsíc ve Frýdku-Místku v karanténě a přes tři měsíce v bývalé základně pro československé špiony, v Zastávce u Brna. Potom už čekal na azyl po bytech, které obýval s Markétou.

Přijde mi dost nepochopitelné, že jsi měl jednu žádost o azyl za sebou, stálou partnerku Češku, a stejně jsi zase musel přes ty uprchlické tábory!

„Ano. Dokonce jsem držel hladovku kvůli tomu, aby mě za ní pustili. Markéta běhala po různých institucích – Helsinský výbor, Poradna pro uprchlíky, policie… ale úředníci měli svůj názor. Já jsem se jim nelíbil. Mluvil jsem sice špatně – ale přece jen – česky, znal jsem zákony, paragrafy, mám spoustu známých: jak „hipíků“, tak lidí, kteří mohou pomoci… Neskrýval jsem ani to, že mám literární ambice. Tu knihu „Bez hrdinů“ jsem napsal v táboře v Červeném Újezdě. Ani to se asi moc nelíbilo…“ 

A jak se líbí tobě u nás? Tvoje zkušenosti se pohybují v extrémních polohách. Od sovětského kriminálu až po volný život evropského „hipíka“. Kdybys nebyl vázán osobními důvody, vybral by sis Českou republiku jako místo, kde bys chtěl strávit zbytek života?

„Ne, nevybral. Podívej se, máme spoustu známých – cizinců i Čechů – a jejich děti mají velké problémy ve škole. Zrovna nedávno nám naše kamarádka – půl Ruska, půl Češka – vyprávěla, jak ve škole šikanují její dítě, protože má cizí akcent. A paní učitelka to nezarazí. Naopak, ještě v tom ty děti podporuje. Už jsme se s manželkou dohodli, že až syn doroste do školního věku, a pokud se u vás nic nezmění, odcestujeme do jiného státu.“

Jak jsou u nás přijímáni přistěhovalci? Jaké máš v tomto směru zkušenosti?

„Problém je v tom, že Česko je monokulturní – moc dlouho jste tu bydleli sami. Třeba v Německu je spousta Turků, Arabů, Marokánců… spousta emigrantů. Samozřejmě, i tam jsou problémy. Ale jsou to problémy určitých skupin. „Skíni“, „náckové“… ale netýká se to většinové společnosti. Tady ano.“

A současné Rusko? Jaké je to tam?

„Mnohem a mnohem horší. V mnoha věcech. Dodnes jsou tam lidi úplně jako stádo – všichni chtějí být stejní. Když nějaký vůdce řekne: Nepůjdeme dveřmi, půjdeme oknem, půjdou oknem - a tomu, kdo půjde dveřmi, řeknou: Jdeš špatně, dnes jsme měli jít oknem! Když tam má člověk nějaké potíže a půjde s nimi na policii, dodnes mu řeknou: Ostříhej si vlasy a nebudeš mít problémy. I když nějaké změny tam od dob „pěrestrojky“ přece jenom existují.“

Chápu to dobře,  že tě ze SSSR vyhnala nesvoboda a od nás že tě vyhání nedostatek tolerance?

„Ano. Ano, přesně. Svobody je tady spousta, to ano, ale na evropské poměry je tu málo tolerance. Na evropské poměry! Na ruské poměry je to samozřejmě jinak. V porovnání s Ruskem je tu tolerance strašně moc. Tady ti nedají přes hubu, za to, že máš dlouhé vlasy. Taky to není v české povaze. Moc lidí ti tady potichu, bez svědků a zezadu zašeptá do ucha: „Tak co, ty hajzle!“

Nedávno proběhly volby. Nemohl ses jich zúčastnit, to je jasné, ale co tomu všemu říkáš?

"No, já bych všem, kteří volili komunisty, nechal zřídit takovou pořádnou komunistickou rezervaci sovětského typu a na měsíc bych je tam zavřel. A pak bych byl zvědav, koho by volili.“

Naše další povídání přerušila telefonátem šéfredaktorka, která - byť už byl večer - trpělivě čekala, až jí odevzdám tenhle článek.

S Vladimírem by se dalo povídat ještě strašně dlouho - je o čem. A taky to mám v plánu. Ale to už bez vaší přítomnosti, milé ženy-in.

   
26.06.2006 - Společnost - autor: Hana Rychetníkova

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme