Bulvár

Osobnost: hipík Voloďa

Milé čtenářky,

nedávno jsme společnými silami hledaly témata pro společenskou rubriku. Některé z vás se dožadovaly silných osudů zajímavých lidí. Měla jsem to štěstí, že jsem pro jeden takový životní příběh nemusela chodit moc daleko.

Potkáváme se dost často. On - „mánička“, vousatá brada, „lenonky“, ona - dlouhé vlasy, pestré oblečení, žádná viditelná kosmetika: manželé u kterých je na první pohled jasné, že pro ně „Woodstock“ nebude mrtvým pojmem. No prostě „hipíci“. V první řadě však slušní, sympatičtí lidé. Žijí si jaksi pro sebe a do sebe uzavření. Dlouho jsem toho o nich víc nevěděla. Potom jsem ale na ČT zahlédla dokument, díky kterému - hlavně před oním menším, vousatým mužem - v duchu hluboce smekám.

Vladimír si odseděl 6 let v sibiřském kriminále za rozšiřování letáků s Deklarací lidských práv a svobod a má za sebou věci, které si neumím představit ani v nejtemnějších snech.

Navíc je autorem knihy z prostředí uprchlického tábora (mám ji rozečtenou – výborná!), která vyšla pod názvem „Bez hrdinů“.
Ještě před chvílí seděl proti mně a lámanou češtinou mi vyprávěl svůj „příběh“.

Voloďa, přezdívaný Boroda – brada, se narodil v roce 1958 v sibiřském Omsku, v rodině dělníka a zdravotní sestry. (Přezdívku Boroda užívá také jako umělecký pseudonym, pod kterým píše knihy – svoje občanské jméno nemá v lásce, jeho otec jím byl pojmenován až v sirotčinci).

Bylo mu něco přes 13 let a zemřel mu tatínek. Už v patnácti Vladimír odešel z domova a začal se toulat - stal se z něj malý zlodějíček. Pohyboval se sice v kriminálním prostředí, ale už tehdy si snil svůj sen o „západě“. O něco málo později ho zlákaly myšlenky hnutí hippie.

A jak se vůbec dalo v době Voloďova mládí, nota bene v tehdejším SSSR, dostat k „hippie kultuře“?

„Na rozdíl od ČSSR, probíhala normalizace v Rusku už za Stalina. V těch sedmdesátých letech tam přece jen začaly pronikat dílčí kousky svobody. Například desky západních kapel - Beatles, Rolling Stones, které tady tehdy vůbec neexistovaly, se v Rusku prodávaly úplně běžně. Vycházely i články o západních „hipíkách“ – jasně, většinou kritické. Občas dokonce vznikaly i místní – ruské hippie komunity. Ty ale policie samozřejmě rozháněla.“

A jak to přijde, že se člověk stane ruským „hipíkem“?

„Jednoduše. Setkal jsem se s jedním chlápkem. Říkalo se mu Surók (svišť). Studoval na filosofické fakultě a byl to první člověk, který mi vysvětlil, o co vlastně „hipíkům“ jde. Do té doby jsem o nich neslyšel, ale názorově jsem k nim měl vždycky strašně blízko. V kriminálním podsvětí se mi toho hodně nelíbilo. Vlastně se mi tam líbilo jen jedno. Svoboda – volnost. Ale to všechno ostatní ne. A teď jsem najednou potkal lidi, pro které byla svoboda stejně podstatná jako pro mě – ovšem bez všech těch negativních věcí.“


Už bylo řečeno, že byl, jako dvacetiletý, zatčen za rozšiřování letáků s Deklarací lidských práv a svobod. „Tu deklaraci jsme sehnali od jednoho kamaráda z Rostova, opisovali jsme z ní na stroji to, co se nám líbilo, ale udělali jsme jednu základní chybu. Tehdy ještě nebyl xerox a KGB na nás přišla díky použitým kopírákům. Takhle primitivní to bylo! Ale nechytli nás hned, před tím nás ještě čtyři a půl měsíce hlídali… Mysleli si, že máme kontakty se „Západem“, to ale nebyla pravda.“

Vladimír byl odsouzen za protisovětskou agitaci, potulku a příživnictví a odpykal si šestiletý trest v sibiřském Omsku. Přítele Sóroka tahle „legrácka“ stála patnáct let života. Pobyt v takovém lágru byl jen pro nejsilnější povahy. Těžko si představit třeba dlouhatánské, studené noci, kdy člověka vyženou z pryčny a nutí ho stát na na mrazivém placu, po kterém se prohání vichr. Po návratu ze sibiřského kriminálu se už s nikým ze svých známých nesetkal.

„Většina z těch lidí byla z rodin intelektuálů a ty trochu špatně přežívají v ruském kriminále. Dají se snadněji zlomit. Já tam šel jako dvacetiletý kluk, ale byl jsem ostřejší než oni. Měl jsem základ z doby, kdy jsem žil na ulici, ještě před „hipíky. Byli tam zavřeni i církevní hodnostáři a já jsem, po třech a půl letech v kriminále, začal věřit. Našel jsem boha. A to mi pomohlo všechno přežít“.

V Rusku existoval – a dosud existuje – paragraf, podle kterého půl roku po nabytí soudní moci rozsudku ztratí člověk trvalé bydliště. V tehdejším SSSR se to vlastně rovnalo ztrátě všech občanských práv. Vladimír musel jezdit z města do města a zdržoval se u známých, aby nebyl znovu zadržen.

„Žil jsem na „občanky“ kamarádů. Většinou mi dali svůj občanský průkaz a potom nahlásili jeho ztrátu.“

O tom, jaké cesty dovedly Voloďu na „vysněný západ“, o svobodě a toleranci v České republice, o komunistické rezervaci, o myšlenkách na další „emigraci“ si budeme s Vladimírem povídat v dalším pokračování článku. Tedy, pokud nám budete chtít naslouchat.

Tip na zajímavé čtení:

Vladimír BORODA

BEZ HRDINŮ

Kniha popisuje život lidí různých národností (Rumunů, Gruzínců, Rusů, Afričanů, Kurdů...) v uprchlickém táboře nedaleko severočeského městečka Červený Újezd.

Autor vychází z vlastních zkušeností, ale přesto, že jeho zážitky rozhodně nebyly příjemné, vypráví svůj příběh jako směsici grotesky, ruských "skaz" a úmyslně špatného scénáře akčního filmu.

Čeští čtenáři můžou nahlédnout za plot ,,našich" táborů a možná tak přijít i o některou z iluzí, jež o sobě stále chováme.

   
23.06.2006 - Společnost - autor: Hana Rychetníkova

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Alenka0010 [*]

    paviocko: ano, z článku je mi sympatický .

    superkarma: 0 23.06.2006, 13:41:52
  2. avatar
    [1] paviocko [*]

    Voloďu znám od vidění, četla jsem o něm a jeho ženě nějaké články v "hippie" časopisech. Moc mu fandím!

    superkarma: 0 23.06.2006, 11:29:59

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme