Přečtěte si příběh paní Dagmar, která je pěstounkou malé Saši, která chtěla vědět, jak vypadá její maminka. O tom, zda se to dozvěděla, si přečtěte v pokračování našeho seriálu s Nadací Terezy Maxové dětem...

V naší rodině vyrůstá nebo vyrůstalo šest dětí. Některé se nám narodily a některé jsme potkali. Žádné z dětí, které jsme přijímali do pěstounské péče, nemělo lehkou cestu. Všechny měly za sebou strádání v původní rodině a pár let ústavní péče. Všechny měly nějaké problémy - zdravotní, výchovné, etnické. A všechny měly vzpomínky.

treeKdyž jsme před dvaceti lety koupili náš dům, byl sice neobyvatelný, ale měl krásné zachovalé trámoví a krovy. Zdi bylo potřeba zbourat, ale střecha, ta prostě byla dokonalá. Tak jsme vždycky ubourali kus zdi, podepřeli střechu, aby nespadla, a vystavěli pod ní novou zeď. Stavěli jsme dům od střechy.

A taky naše děti jsme nejprve pěstovali v bohaté košaté stromy, a potom, aby je vítr neshodil, aby mohly ve světě stát pevně, jsme začali posilovat kořeny.
Nejdříve jsme je ale museli najít.

Nejprve jsem zahájila pátrání po Sašenčině mamince. Saša chtěla vědět, jak vypadá. Jestli je hezká a jestli má dlouhé vlasy.
Zašla jsem na sociálku, jestli náhodou není někde fotka - nebyla. Mrzelo mě to, proč se na tohle nemyslí? Vždyť přece děti chtějí vědět, jak vypadají jejich rodiče.
Napsala jsem to do zprávy k soudu.
Jaké bylo moje překvapení, když mi po několika měsících přišla pozvánka k soudu, kde mi předali informace o Sašině původní rodině. Fotku jsem nezískala, ale odnášela jsem si adresu. Adresu babičky.
Někde žije žena, která je Sašina babička. Možná na ni myslí, možná si představuje, jak asi vypadá její vnučka. Možná myslí na všechno, co spolu mohly prožít.
Napsala jsem jí o Sašence dopis. O tom, jak je mimořádná, čistá a ryzí, a jak ji máme rádi. O tom, že by ráda viděla svoji první maminku, alespoň na fotografiích. Vložila jsem do něj fotky, jak Sašenka rostla, a poprosila o fotky první maminky.

Za týden byl v poště dopis - pro Sašenku. Kromě něj byly v obálce fotografie - Sašina maminka jako miminko. Maminka jako batolátko, jako malá holčička. Maminka se svým bráškou. Maminka v nemocnici. Maminka jako nevěsta.

Sašo! Tvoje maminka vypadá úplně jako ty!“ řekl jí táta překvapeně. Stejný výraz v obličeji, pohled ze strany...
Ne,“ zavrtěla hlavou. „Vypadá jako moje maminka.

Snažíme se kontakt s babičkou neztratit, i když komunikace s ní není jednoduchá. Ale hluboce se mi do duše zapsala zkušenost jedné rodiny, která vyprávěla o tom, jak hořce dítě v pěstounské péči oplakalo smrt svojí matky, kterou nikdy nevidělo. Smrt je příliš definitivní, bere nám naději. Proto nechci promeškat příležitost na kontakt s babičkou, dokud máme tu možnost.

I Šárka hledá cestu ke své rodině. Maminka jí zemřela ještě před příchodem do dětského domova a jiní příbuzní se o ni nezajímali. Jednou při návštěvě hřbitova nechala na hrobě dopis se svými fotografiemi a kontaktem na sebe. MÝM PŘÍBUZNÝM, napsala na skleněnou zavařovačku, do které vše vložila. Po několika měsících se jí ozval její bratranec. Zázrak!
Občas si napíšou, plánují, že se někdy setkají. Zatím to spíše oddaluje. Stačí jí to takhle, možná má trochu obavy z toho druhého světa. Ale radost z toho, že hodila do moře láhev se zprávou a někdo ji našel a otevřel, je velká. Jsem přesvědčená, že jednou dozraje i k tomu dalšímu kroku, méně romantickému.
Anebo taky ne. Třeba zjistí, že ke svému životu potřebuje úplně jiné zážitky.

Dagmar Zezulová
Autorka je lékařka a pěstounka

<< předchozí díl SLEDUJTE TENTO SERIÁL následující díl >>

Převzato z publikace Otvíráme, kterou vydává Nadace Terezy Maxové dětem. Příště (16. 3. 2012) uveřejníme příběh Tomáše Slavaty, který se chtěl stát pěstounem vlastních synovců, ale úředníci byli proti...

Čtěte také...

Reklama