Kdybyste potkali paní Polákovou na ulici, nenapadne vás, že je na ní něco zvláštního. Pěkná, štíhlá, upravená, vypadá na pětatřicet. Před pár dny ale oslavila čtyřicítku a má osm dětí. Jak se žije s osmi dětmi? Má vůbec čas sama na sebe?

V jejich vršovickém bytě je krásně uklizeno a mně se ani nechce věřit, že tady žije desetičlenná rodina. Z kuchyně nesměle vykukuje čtrnáctiletý Tadeáš. Paní Poláková mi prozrazuje, že v horním patře se schovává ještě čtyřletý Davídek. Vzápětí se rozbrečí kočárek na balkóně a nejmladší Kryštůfek se chce také přivítat s návštěvou. Maminka si ho bere na klín a v průběhu rozhovoru ho průběžně kojí.

 

Plánovali jste tolik dětí už od začátku?

„Já jsem chtěla vždycky mít šest dětí. Jsem ze čtyř sourozenců, manžel tedy jen ze dvou, ale chtěli jsme mít velkou rodinu. My jsme to pak už neplánovali. Vždycky jsem říkali, že tohle už je poslední, od čtvrtého dítěte. Ale nevyšlo to a teď sem ráda. A teď už je to snad opravdu konec. I když ještě bych chtěla, ale už jsem taková vyčerpaná. Zdraví už mi tolik neslouží. Ten věk už na to není. Také si myslím, že pro ty děti to není dobré, mít tak staré rodiče.“

 

Jak jste vyřešili bydlení pro tolik lidí?

"Všechno, co přicházelo, jsme řešili za pochodu. Když se narodil první syn, bydleli jsme ještě v podnájmu v 1+1. Pak jsme vyměnili byt se sestrou. Byl ale příliš malý, tak jsem ho spojili s půdou nad námi a máme ještě jedno patro. Teď se sem všichni vejdeme, ale na uklízení je to až moc velké,“ stěžuje si paní Poláková.

 

Kolik je dětem let a jak se jmenují?

„Nejstaršímu je 19, to je Vojta, Magda je jediná holka, té je 18, Michalovi je 16, Tadeášovi je 14, Matějovi 11, Martinovi je 9 a půl, Davídkovi jsou 4, Kryštůfkovi je 11 měsíců.“

 

Co dělají?

„Vojta bude za rok maturovat na gymnáziu, Magda tam chodí taky, ale ta chodila nejdřív čtyři roky na konzervatoř, Michal tam chodí taky, Tadeáš, Matěj a Martin chodí na základní školu k Voršilkám. Tadeáš bude také dělat přijímačky na gymnázium.“

 

To je úžasné, že jsou všechny tak chytré a ctižádostivé. Máte nějaký „recept“ na jejich výchovu?

„Já sem na ně spíš mírná. Na prvním místě se pořád zabývám tím,aby vztahy mezi nimi byly dobré. Ono těch vztahů je tu opravdu hodně.“

 

Žárlí na sebe?

„Ani ne nijak výrazně, ale asi jako všechny děti. Nějaká podvědomá žárlivost tam je, takže si člověk musí dávat pozor, aby nikomu nenadržoval. A je to těžké, protože každý je jiný. Někdo je větší introvert a ta cesta k němu se hledá hůř. Snažím se je vychovat k tomu, aby měly u sebe vzájemnou oporu. Občas mezi nimi vznikají konflikty, občas se naštvou, ale vycházejí spolu celkem dobře. Často se mě známí ptají, jestli se perou, tak to musím říct, že ne.“

 

Starají se o sebe navzájem?

„To jo, určitě. Zvlášť Kryštůfek je šťastný dítě, protože jsou na něj všichni hodní a berou ho ven a starají se.“

 

Jak na vás reaguje okolí, když zjistí, že máte osm dětí?

„Musím říct, že jsem se ještě nesetkala s blbou reakcí. Všichni jsou vstřícní. Tady v ulici jsme samozřejmě známí, lidi v baráku jsou k nám hrozně tolerantní, když jim dupeme nad hlavami. Jsou moc hodní a vycházejí nám vstříc.“

 

Máte nějaké výhody nebo úlevy ze strany státu? Poskytli vám třeba státní byt?

Paní Poláková se zasměje: „No, byt to vůbec ne. Pobírám takový ty přídavky jako všichni. Není to úplný minimum, ale moc to není. A hlavně se to pořád mění. Každý měsíc mi přijde nějaká změna, třeba o deset korun. Jsem vděčná, že alespoň něco dostávám. Teď mám ještě rodičovský příspěvek, až nebude, tak to bude horší. Teď se to má teda zvýšit od ledna, ale… Občas by se hodila nějaká finanční pomoc.“

 

Co by vám nejvíc pomohlo?

„Občas by se hodilo trochu víc peněz. Děti nepřetržitě chodí s platbami do školy a do kroužků. Je fakt, že nám dávají určité slevy třeba do kroužků, když tam chodí dvě děti, tak platíme jen za jedno. Nebo si třeba můžeme zažádat o příspěvek na školu v přírodě. Nebo nám prostě počkají s platbou. Většinou nám vyjdou všude vstříc. Ale ty menší děti chodí do školy k Voršilkám, a to je křesťanská škola a tam je těch chudých dětí hodně. My se snažíme toho nevyužívat, protože to stejně proplácejí zpětně a my ty peníze potřebujeme teď.  A od toho státu něco dostat, to je takového vyřizování, člověk musí sehnat tolik potvrzení, kde, co a za kolik utratil. Pak se k vám přijdou ještě nečekaně podívat do bytu, jestli si nežijete nad poměry…“

 

Pak rychle dodává: „Na paní ze sociálky si ale nemůžu stěžovat, vždycky mi poradí, jak o co zažádat. Když tam mám chybu, tak mi volá  a kontroluje, abychom nepřišli o nějaké dávky, které nám náleží.“

 

Máte ještě čas sama na sebe?

„Je to horší, ale teď si budu dělat řidičák. Tak se na to hrozně těším. Už jsem taková… Přeci jenom sebevědomí mi trochu kleslo za těch 19 let, co jsem doma. Do prázdnin bych to chtěla mít hotový. Mám z toho, ale trochu strach, že to nezvládnu. Vy máte řidičák?“

 

Mám, ale zas nemám auto, tak je mi na nic. Ale myslím, že nemusíte mít strach, když jste uřídila osm dětí, tak jedno auto zvládnete s přehledem. Hlavní je se rychle rozhodovat.

„V tom zrovna nejsem nejlepší. Tedy v takovém tom běžném životě jo, ale když třeba děti chtějí jet na tři tábory ve stejném termínu a já jim mám vybrat ten správný, tak je to úplně nad moje síly,“  směje se.

 

Máte třeba čas si přečíst knížku?

„To jo, já čtu hrozně ráda. Je fakt, že u toho většinou usnu. Když mám ale nějakou knihu, do  které se začtu pořádně,  tak nevidím a neslyším.“

 

Pomáhá vám manžel doma?

„On se musí hlavně hodně ohánět v práci, aby nás uživil. Ale jezdí vždycky jednou týdně na velký nákup, což já bytostně nesnáším. Za to jsem mu vděčná.“

 

Jak vypadá váš obyčejný den?

„Ráno vstanu, na několikrát je všechny vzbudím. Udělám snídani. Nakojím Kryštůfka a udělám všem svačiny, což teda hrozně nesnáším, ale co se dá dělat. No a přes den jsem doma s Kryštůfkem a Davídkem, tak dělám domácí práce, uklízím, peru, žehlím, vařím oběd atd.  Pak přijdou děti postupně ze školy a mají pořád hlad, tak pořád něco připravuji. Odpoledne jim pomáhám s věcmi do školy a pak vařím večeři. Večer jdu uložit Kryštůfka, on špatně usíná, tak si musím lehnout vedle něj. Je blbý, že je to zrovna taková doba, kdy  mě nejvíc potřebují i ty starší děti. Kolikrát usnu vedle něj a pak musím zase vstávat a věnovat se těm ostatním.

Tak ale vypadá jenom ten ideální den. Většinou musím pořád něco vyřizovat. Na úřadech, ve škole, nakupovat s těmi menšími oblečení atd.“

 

Litovala jste někdy, že máte tolik dětí?

„Nikdy. Když je vidíte vyrůstat, tak vidíte ten smysl v nich. Je mi samozřejmě líto, že jsem nikdy nepracovala a chtěla jsem i víc studovat, ale počkám, až Kryštůfek vyroste, a pak bych chtěla pracovat třeba se starými lidmi. Prostě nějakou práci, která má smysl. Mám vystudovanou nástavbu sociálně-právní obor, tak bych se tomu ráda věnovala.“

 

Tahle maminka mi naprosto zbořila všechny mýty o tom, jak by měla žena, která vychovává osm dětí,  vypadat. Plna zažitých stereotypů jsem si myslela, že to musí být utahaná „mamina“, která se obětuje pro rodinu a nic jiného nezná. Že musí být uštvaná a unavená. A že mít tolik dětí je šílenství.

 

Paní Poláková je krásná, inteligentní, usměvavá žena, která se sice vzdala kariéry, ale její život je naplněný až po okraj. Její děti jsou vzorně a s láskou vychované a nemám pochyby o tom, že v životě uspějí. Takže jí děkuji za rozhovor a pro vás ostatní to doufám bude příjemná inspirace.

 

A ještě něco. Když jsem ráno odcházela z domu se slovy, že jdu dělat rozhovor s paní, co má osm dětí, říkali mi, že to pro mě bude nejlepší antikoncepce. Opak je pravdou. Prostě vidím, že když se chce, všechno jde. I s noblesou.  

 

2. Člověk který se o nic nezajímá.

Reklama