Máme pro vás knižní tip, respektive pro vaše malé školáčky, kteří se teď již jistě pilně chystají na konec prázdnin. Nechte je prožít knižní dobrodružství s osmiletou Dinou...

DinaMarie Kšajtová: Dina a tajemství starých tenisek
Ilustrace Jaromír F. Palme

Osmiletá Dina jede s tátou na prázdniny k tetičce, kterou vůbec nezná. Jaké to asi bude ve Velké Hučce? Bude jí s tetou Fouskovou dobře? Dina si prázdniny od samotného začátku užívá. Dokonce tatínka několikrát překvapí - třeba hned na začátku cesty. Zatouží přespat na hřbitově, aby se ve třídě mohla pochlubit opravdovým dobrodružstvím. Tátu umluví a podivná noc odstartuje nejen dobrodružné pátrání po zloději andělů, ale spoustu dalších příhod, které se dají prožít jen v téhle vesnici. Dina odteď má i vlastního anděla, toho, jehož sochu s tátou na hřbitově zachránili. A trochu zvláštní teta Albína Feferonka? To je ta nejlepší tetička, kterou si mohla Dina přát - nezkazí žádnou legraci, má kocoura Madlafouse, co rád čte, a staré tenisky, které dokážou něco neuvěřitelného...

  • Pevná vazba, první vydání, formát 160×195 mm, 136 stran, 248 Kč
  • ISBN 978-80-904936-7-4 EAN 9788090493674
  • Vyjde 28. 8. 2012

AUTOŘI

Marie Kšajtová (* 1937)
Jako absolventka Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy pracovala v několika časopisech, naposledy ve čtvrtletníku Umění a řemesla. Víc jak tři desítky let byla dramaturgyní večerníčků v České televizi, kde spolupracovala na mnoha animovaných seriálech, například Káťa a Škubánek, Příběhy včelích medvídků, Jája a Pája, Matylda, Z deníku žáka třetí B (hlavní cena za animovaný film na festivalu ve Zlíně) a mnoha dalších. Napsala scénáře k deseti seriálům podle literárních předloh (například: Kubula a Kuba Kubikula, Bubáci a hastrmani, O skřítku Racochejlovi a jiné) i na vlastní náměty. Připravovala dočasně i jiné pořady jako byly Rozmarýnek a Hřiště. V letošním roce napsala pro rozhlas pohádky Zuzanka a Knoflík. V současné době píše komiks pro časopis Báječná školka a pohádkové příběhy pro různá nakladatelství. Z knih pro děti uveďme alespoň: Matýsek a Majdalenka (2011), Princezna z Kloboukových hor (2010), Od Andulky po žížalu (1994 a 2009), Zápisník Norberta Borovičky (2001; získal Cenu učitelů v anketě SUK - Čteme všichni), Ze života rodiny Horáčkovy (1995 a 2004) nebo V lednici je medvěd (1996).

Jaromír F. Palme (* 1963)
Maluje od malička, v osmdesátých letech minulého století se učil figurální kresbě u sochaře Michala Blažka a studoval pražskou Ježkovu konzervatoř. Dodnes se pohybuje mezi výtvarničinou a muzikou. Zprvu se věnoval kreslenému humoru, od počátku nového tisíciletí zvítězila knižní ilustrace. Rád ilustruje knihy pro děti či pro dospělé, kteří dosud nepřestali být dětmi. Letos pro JaS nakladatelství také podruhé ilustroval knihu Začarovaná třída (poprvé se tak stalo v roce 2002 ve vydání pro nakladatelství Amulet). Jmenujme ještě další knížky s jeho kresbami: Jak jsme se učili slušně nadávat (Vojtěch Steklač), Povídky malostranské (Jan Neruda), Prastaré pověsti české (Petr Mašek), Žabákova dobrodružství (Keneth Grahame), Nesmrtelná teta (Zdeněk Zelenka). Jaromír F. Palme je nejen zdatným ilustrátorem, ale sám píše rozverné texty - zatím má na svém kontě dva příběhy - Tadeáš a hradní tajemství a Tadeáš v Bretani. Zpívá a hraje na kytaru v kapele Původní Bureš. Je autorem písní a kreslí i obaly na CD. Má rád čaj Puerh, cyklovýlety, plavání, dobré pivo, jídla z ryb, večery s knihou, přátele a hlavně členy své rodiny. S ženou Danou a dětmi Sárou a Mikulášem žije v Praze, mají králíka a chalupu v jižních Čechách.

UKÁZKA

dina„Tati, víš co! Přespíme venku! K tetě přece můžeme přijít až ráno. Já ještě nikdy, ale nikdy v životě v noci venku nenoclehovala. Spousta dětí ze třídy už přes noc s tátou a mámou byla, jen já ne. Všechny děti se tím vytahujou. A já jen koukám s otevřenou pusou a musím být zticha! Já to ještě nikdy, nikdy nezažila. Co třeba tady!“ dostala nápad Dina a prostrčila hlavu skrz železné mříže vrat hřbitova.
Z šera vystupovaly tmavé kříže pomníků, jen bílá socha malého anděla na jednom z náhrobků uprostřed hřbitova, se matně rýsovala do mizejícího dne.
„Já chci spát tady,“ prohlásila Dina.
Kdyby bylo víc světla, uviděl by otec, že se dcera poťouchle usmála. Táta se na ni překvapeně podíval.
„Ne, tady určitě ne!“ řekl rozhodně.
„Tati, tatínečku! Proč ne?“
„Proto. Všude jinde ano, ale tady ne. Tady se to nehodí.“
„Ty se bojíš, tati! Přiznej se!“
„Nebojím. Ale na hřbitově, to ne!,“ zopakoval znovu.
„A jo, a jo a jo, tati! Vždyť nás nikdo neuvidí a je tak teplo. Nikdo se to nedoví. Já nic nevyzradím, slibuju. Ale to mě mohlo napadnout, že jsi strašpytel.“
„Nakonec, proč ne, jestli se nebojíš duchů a kostlivců,“ řekl opatrně táta a raději spolkl strašpytla, aby měl pokoj.
Otevřel těžká železná vrátka dokořán a byl přesvědčený, že teď si to Dina rozmyslí a udělá rychlý krok zpátky.
„Až to povím holkám, zas mně nebudou věřit. A Baláž bude kulit oči. Ale tentokrát si vymýšlet nebudu, tati,“ šeptala Dina, když otec pro jistotu vyndal klíč a zamykal zevnitř.
Ještě věřil, že dveře za okamžik odemkne. Ale Dina se už nořila do hřbitovní tmy. Teď už nemohl couvnout. Postavil kufr za náhrobek s andělem. Bylo tam suché místo pro oba. Otevřel víko kufru a zašátral uvnitř. V šeru rozpoznal tepláky, svetry a ručníky. Něco si rychle navlékli na sebe a něco dali pod sebe.
V otcově hlavě se mihla jasná vzpomínka. Kdysi spal sám v seníku, jindy s Magdalenou dokonce na vrcholu vysoké hory ve Fatře, jednou i v lese pod Karlštejnem o Svatojánské noci. Svítily tehdy světlušky a kolem nocležníků seděli na zadních zajíci.
Na hřbitově nespal nikdy. Ale noc je teplá, chrání je zeď a zamkl přece vrata. Je tu možná bezpečněji než kdekoli jinde. Nakonec bude lepší, když Fouskovi překvapí až ráno.
„Podívej, máma nám zabalila i povlečení! Hoď si to přes sebe,“ řekl tiše a potom už oba rychle ulehli.
Dina se nebála, je s ní přece táta. Spánek ji přemohl okamžitě, ale otec jako by zapomněl usínat. Snad měl pod zády kamínek. Opatrně sebou mlel, aby dceru nevzbudil. Možná, že bych si měl ustlat kousek dál. Ale musím být blízko ní. Oproti spaní v posteli i v lese je tohle přece jen zvláštní nocování. Neměl jsem se dát tak hloupě vyprovokovat. Pubertu mám přece dávno za sebou, přemýšlel, a ještě nikdy si tak nepřál, aby už bylo ráno.

Marie K.ROZHOVOR S MARIÍ KŠAJTOVOU

S knížkami Marie Kšajtové se děti rády potkávají. Vydala jich už pěknou řádku. Její jméno se objevuje často v titulcích večerníčků, které léta v České televizi léta připravovala i napsala. Některé podle vlastních námětů jiné na motivy knih známých autorů. V letošním roce k vydaným knížkám přibylo veselé prázdninové vyprávění Dina a tajemství starých tenisek.  O její nové knížce, ale nejen o ní, jsme si s ní povídaly.

Napsala jste příběh osmileté Diny, která jede s tátou k tetě na prázdniny. Co Vás na téhle celkem běžné situaci zaujalo?

Vyprávím nejen o prázdninách, ale i o vztahu dítěte a otce, se kterým Dina nežije, ale moc stojí, jako ostatně každé dítě, aby byla nejen mámou, ale i otcem milována. Proto si vymýšlí, že už je čtrnáct dní dospělá, vypráví dětem ve škole, že její táta je prezident kouzelníků, že pojede na cestu kolem světa a další příhody, které by děti v její třídě zaujaly. Ale nikdo jí to moc nevěří. Touží prožít dobrodružství a nebojí se cestou k tetě přespat i na hřbitově. Tam s otcem natrefí na zloděje sochy anděla. Spolu s tátou anděla zachrání a chce sama zloděje vypátrat. Poznává svou jedinou tetičku, která je trochu potrhlá, protože je nešťastná. I zloděj anděla si nevede v životě právě nejlíp a ukáže se, že když najde přátele… ale to bych vlastně prozradila celý příběh.

Dinu jste vyslala do malé vísky, ve které se však dějí neuvěřitelné věci. Zažila jste někdy sama podobné prázdniny?

Ve vísce, byla to sice velká vesnice, jsem prožila celé dětství a každé prázdniny. Za mého dětství vesnické děti ani nikam na prázdniny moc nejezdily. Leda tak k babičce na druhý konec vsi. Vracela jsem se tam se svými dětmi a teď už i s jejich dětmi. Na hřbitově jsem nespala, ale chodívám tam, je to místo, kde se nejčastěji lidé ze vsi setkávají. Takové prázdniny, jaké zažije Dina, jsem si přála. Na mezi v poli jsem si tehdy vymýšlela, jak mi z nebe spadne modré kolo, se kterým přejedu po vodě celý rybník. To se mi podařilo, až když zamrzl. Ulička u našeho domku byla v létě cestou do Afriky a v zimě do Antarktidy.

Kde vůbec máme hledat Starou Hučku, kam Dina s tátou jedou?

V každém místě, kde se uděje něco zajímavého pro děti, kde jsou chytří kocouři a zajímavé tety s neuvěřitelnými nápady.

Teta Albína Fousková je velmi svérázná paní. Byl někdo jejím předobrazem, nebo jde o pouhou fantazii?

V každé fantazii bývá většinou i něco, co se stalo doopravdy. V mém příběhu šla skutečně jedna paní hledat na smeťák boty, které vyhodila svému rozzlobenému muži. A právě tam našla staré tenisky s neuvěřitelným tajemstvím, které touží malá holka odtajnit. To už je fikce. Teta Feferonka, jak jí ve vsi přezdívají, toužila mít dítě, už dopředu kupovala dětské knížky, a sama má fantazii dítěte. Když pozná Dinu, kterou nejdřív vyhání, je po dlouhé době šťastná.

Feferonka má moudrého kocoura Madlafouse, který rád čte. Přitom v médiích se často uvádí, jak děti nečtou, jak jsou čtenářsky negramotné. Jak to vidíte vy? Čtou nebo nečtou děti?

Určitě čtou, jinak by knížky nemohly vůbec vycházet. Vidím to v dobré roztocké knihovně, kam ráda chodím. Ale většinou, když jsou malé, touží, aby jim doma rodiče četli. A v tom bude asi, mimo jiné, i kámen úrazu. I když mně doma také nečetli a přesto jsem se stala vášnivou čtenářkou. Je to asi složitější sociologický problém. Dnes děti častěji upírají oči na obrazovku a do mobilu. Ale všeho by mělo být s mírou…

Dina s tátou přespí pod širákem na hřbitově. Dokonce zachrání sochu anděla a anděl od té chvíle Dinu chrání. Kdybyste byla v kůži Diny, nebála byste se přespat na tak opuštěném místě?

To opravdu nevím. Ale kdyby mi o něco šlo, možná, že ano. Pamatuji se, že jsem s rodiči chodila na pohřby a bylo mi těch mrtvých lidí líto, ale dosah smrti jsem tehdy ještě nechápala

Knížku ilustroval Jaromír F. Palme. „Trefil“ vaši představu o podobě jednotlivých postav?

Mám kresby pana Palmeho ráda. Zprvu jsem trochu zírala, ale potom se mi čím dál víc ilustrace líbily. Myslím, že jsou s textem knížky v souladu a posunuly vyprávění o kousek dál. Mám ráda nadsázku i v ilustracích. Jindřich Kovařík dostal za ilustrace mého Zápisníku Norberta Borovičky Zlatou stuhu. Mám štěstí na ilustrátory, ať už je to Eva Šedivá, Vlasta Baránková, Vratislav Hlavatý, Gabriel Filcík, Lubomír Dušek a nyní pan Palme.

Dina vychází v nakladatelství JaS a je jeho sedmou knížkou. Jaký je to pocit, mít v tiráži své knihy číslo 7?

Moc na čísla nedám, doufejme, že je to pro mne i pro nakladatelství šťastné číslo.  Přála bych nakladatelství, co nejvíc vydaných a také přečtených knížek. Ty, co už JaSu vyšly, jsem většinou přečetla a jsou moc dobré.

V letošním roce jste napsala i pohádky pro rozhlas o Zuzance, která cestuje na podivuhodné planety na knoflíku, co se vykutálel  z pod postele.  Bude tenhle rozhlasový seriál, který se vysílal začátkem června, mít knižní sestřičku?

Byla bych ráda, ale to je zatím ještě ve hvězdách. Text mám, v jedné soutěži byl na prvním místě.  Pro rozhlas jsem musela kvůli času krátit.

Jste také autorkou komiksů v časopise Báječná školka – jak vznikají příběhy skřítků Majdalenky a Matýska? Inspirují vás vaše vnučky?

Komiks už píšu třetí rok a stále mě to baví. Skřítci jsou vlastně malé děti, žijí s tetou Ditou a se strejdou, a mohou vstupovat do pohádek. Nedávno si přivedli domů z lesa trpaslíka, kterého v chaloupce sedmi trpaslíků nechtěli, pokazili by pohádku o Sněhurce. Vnučky jsou zatím malé, i když větší Nela má překvapivé nápady. Většinu mých knížek v jistém smyslu inspirovaly děti. 

Na závěr nám prozraďte, jaké léto měla Marie Kšajtová  a zda pro čtenáře připravujete další pěkné čtení.

Mé léto bylo rušné, cestovala jsem často na chalupu, kde bylo plno práce. Také na zámek Frýdlant, Kozel, Nebílovy. Do rodiny nám přibyla Verunka. U nás u rybníka, uprostřed vsi, jsem našla patnáct hříbků kovářů. Rozkvetla hortenzie a levandule. V listopadu vyjde v Albatrosu má knížka Panenka a auťáci. Teď už si o každé knížce myslím, že je to má poslední. Čas už není na mé straně, ale ráda bych, aby bylo i nějaké příští léto.

Reklama