Jednoho poklidného dne, sedíc v obýváku na sedačce, upoutal mou pozornost pohyb na koberci. Odtrhla jsem zrak od monitoru počítače a zaměřila příslušným směrem. Vskutku. Po koberci se šinul obrovský chlupatý pavouk.

Věděla jsem, že takovéhle nějaké obludy chová soused pod námi. Opustila jsem spořádaně místnost (dá se říct i to, že jsem bez zaváhání vyfrčela z místnosti pryč), pečlivě zavřela všechny dveře a šla navštívit souseda.

Měla jsem štěstí, byl doma. Vypadal krapet ustaraně, ale když jsem mu přednesla svůj problém, rozzářil se. Ochotně mě následoval ke mně domů.

Pustila jsem ho do obýváku a čekala na chodbě. Po chvíli vyšel a zvěstoval mi, že „asi někam zalezl, potvora jedna - však on se objeví". Oznámila jsem mu, že dokud si svého mazlíčka neodchytí, odmítám do bytu vstoupit, natož v něm spát. Přece nebudu riskovat, že se mi v noci bude po obličeji promenádovat cosi chlupatého, že.

Vrátil se do obýváku a tentokrát trvalo o dost déle, než znovu vyšel ven. Ale nakonec se přece jen vynořil z útrob místnosti, v ruce drže to chlupaté. Pozorně jsem sledovala, jak oba opouštějí můj byt, pečlivě za nimi zavřela dveře a zajistila je řetízkem. Pak jsem vstoupila do obýváku, zhroutila se do křesla, a dlouho, předlouho hleděla na havětiprázdný koberec.

El.


Tohle znám! My měli jednoho takového maniaka na kolejích. Choval pavouky, hady, štíry a masožravé želvy. Jednou mu utekla stonožka. Tropická stonožka. Ale ututlal to a nikdy se mu ji nepodařilo najít. Říkával, že chcípla někde pod postelí.:)

Máte zážitky s velkými členovci? Nesnášíte pavouky? Napište nám o tom na adresu redakce@zena-in.cz!

Reklama