Dobrý a už zatažený den všem na Ženě-in.

Prvomájové průvody a oslava Vítězného února, jinak potupa českého národa, mne moc netěšily. Byl to jiný svátek, na který jsem se těšívala. Vítězství VŘSR!

To jsem chodila na strojní průmyslovku a kamarádila jsem se s báječnými mládenci. V podvečer VŘSR čekala naše parta na třídního soudruha profesora a s ním jsme odešla celá třída na určené místo oslav a vzdání holdu vítězství bolševiků. V naší řeči to bylo vítězství blbosti nad zdravým rozumem.

S sebou jsme nesli rozsvícené lampióny. Svítila v nich rozřezaná hromniční svíčka. Třídní profesor to s námi neměl jednoduché. Sám byl na černé listině a velel bandě vyučenců. Atmosféra byla perfektní, mezi davem se potulovali tajní, jenže my jsme věděli, kdo u nich je (to nám vyzvonil jeden kámoš, děda byl u tajných).

Po velkolepé oslavě, která končila sovětskou hymnou Sajuz něrušimij... jsme měli zůstat a dívat se na ohňostroj. Pod záminkou močení jsme se ale nevraceli a mazali jsme na dokončení revolučních oslav - do chaty. Patřila jedněm rodičům našeho kamaráda Petra. Kamarádův tatínek a jeho kolegové z práce už opékali nějaká zvířátka. Větší a trošku tučná.

Vítal nás s úsměvem: ,,Dnes budeme oslavovat stejně jako před x lety chudáci bolševici. Žádně ražniči, na které jste zvyklí, ale stravu bolševiků!" Na přípitek byla samochodnaja vodka, po které mi nebylo zrovna nejlépe, ale v záloze jsem měla Kulakovu trnkovou slivovici a účinkovala zázračně. Pak následoval hlavní chod - pečeně bolševiků. To bylo dobré, ještě nikdy předtím jsem nejedla takovou dobrotu.

Klukům šmakovalo také, Petrův tatínek s potutelným úsměvem pobízel a my vyloženě žrali. Promiňte, ale jinak se to nedá nazvat. Pečeni s chlebem jsme zazdívali znojemskými okurky - přece kus civilizace. Pak jsme nakonec jen spokojeně odfukovali a u ohňů zpívali ruské i sovětské písně.

Byl čas rozchodu a odchodu. Chválili jsme jeho oslavu, hlavně bolševické pečeně.

,,Haf, haf, haf! Spasiba vam! Haf, haf, haf!"

P.S.: Na další oslavě jsme měli jinou dobrotu, protože vtip bývá vtipný jen jednou, a to Petrův otec věděl.

Nad příběhem se nepohoršujte, protože nikdy nevíte, co jíte, a to, co jste si sami nepřipravili, může být mňamka.

Vysmátá arjev


Děkujeme za pěkný příběh.

Inu, opravdu nikdy nemůžeme vědět, co jíme :)

redakce@zena-in.cz

Reklama