Myslíte si, že osaměle se může cítit jen člověk, který nemá rodinu, přátele, známé? Omyl! Odborníci tvrdí, že až 20% vdaných žen a ženatých mužů se cítí osaměle.

Pocit osamělosti se vkrádá do mysli člověka pomalu a nenápadně. Leckdy stačí několik drobných faktorů a osamělost pohltí člověka jak hladový žralok.

Věty typu: „Počkej, teď nemám čas“, nebo „Promluvíme si zítra, ano?“ vedou rychlou zkratkou k pocitu osamění každého z nás a v manželství to platí dvojnásob.

U žen je riziko izolace umocněno tím, že mimo své zaměstnání musejí zvládnout ještě rodinu, domácnost. Na je samotné jim pak zbývá minimum času. Přátele a zájmy často staví na druhou kolej, izolují se od společnosti a tím nevědomky padají do závěje osamění.

„Nemám si s kým popovídat, o mé problémy se nikdo nezajímá…“ – z prvního pohledu obyčejná fráze. Často však věty tohoto typu skrývají daleko hlubší problémy.

Dlouhotrvající pocit osamění má zásadní vliv na kvalitu všedních dnů. Přivádí k pocitům vlastní neschopnosti, méněcennosti a to se pochopitelně odráží jak v práci, tak v soukromém životě. Člověk tak začíná bloudit v začarovaném kruhu, ocitá se v chronickém stresu, který přináší nemalé problémy: poruchy spánku, trávicí potíže, únavu, deprese.

Než tyto stavy řešit (někdy je pomoc odborníka nevyhnutelná) je lepší jim předcházet. Jak? Existuje několik možností, přesný návod vám však nikdo nedá. Musíte sama vycítit co potřebujete, co vám chybí, po čem toužíte…a nebát se o tom mluvit nahlas.

- Přátelé vás zvou na večírek? Myšlenky typu: Co večeře? Musím ale žehlit… Mám doma haldu neumytého nádobí…- hoďte za hlavu a utíkejte se bavit. Co můžete udělat dnes, zvládnete i zítra.

- Neuzavírejte se do sebe před manželem. Máte trápení? Řekněte ho nahlas. Manžel jinak bude žít v domnění, že problémy má pouze on a vy si žijete svůj sladký, bezproblémový život.

- Nepřetvařujte se. Budovat si falešnou image se nevyplácí. Nejenže to stojí spoustu úsilí, ale v krizových situacích se stejně pravá povaha vždy prodere napovrch.

- Nebojte se komunikovat s lidmi. Umění naslouchat prohlubuje důvěru a otevřenost, která vyvolá zájem o vaše pocity a problémy.

Paní Eva je vdaná dvacet let. Děti nemá, o zaměstnání přišla, kamarádky vídá minimálně. „Je to hrozný pocit. Celý den jsem zavřená doma, nic mě nebaví, už ani vaření ne. Když se manžel vrátí z práce, pustí si televizi a já mám pocit, jakoby tu vůbec nebyl.“

Je z takové situace východisko? Jistěže. Problém je, že lidé v určité fázi osamění odmítají tento stav řešit. Uzavřou se do sebe samé, vytvoří si svůj vlastní svět plný smutku a trápení, jejich život se zpije do mlhavého odstínu šedi.

Je nad slunce jasné, že manželství plná osamění vedou ke krachu. Zajímalo mě tedy, jak by takový stav řešili lidé z mého okolí:

Tereza, 22 let: „Určitě bych o tom chtěla s manželem mluvit…kdyby byla odezva nulová, asi bych si řekla, že to manželství ztratilo smysl. Žít s člověkem, kterého nezajímají mé problémy? Ani náhodou…“

Romana, 30 let: „ Našla bych si milence…“ (smích)

Milan, 42 let: „Zkusil bych se s tím poprat…ale jak? To teda nevím. Asi bych se snažil vyhnout prostředí, kde se cítím špatně. Když by to bylo doma, promluvil bych se ženou…ale to je jen má představa. V konkrétní situaci se člověk většinou chová úplně jinak.“

Odborníci tvrdí, že osamělost je jakýmsi předkrmem hluboké deprese. Sociální izolace výrazně zvyšují rizika sebevražedných sklonů. Proto bychom pocit osamělosti neměli brát na lehkou váhu nejen u sebe, ale i u svého okolí, u lidí, které máme rádi, které milujeme.

Reklama