Ahoj Richarde.

Jak jsem tak četla Olafčino povídání o pozdních příchodech do práce, vzpomněla jsem si na své první zaměstnání a na každodenní vstávání po 4. hodině ranní, abych stihla být v 6 hodin na svém pracovišti. Ale, téma zní Vztahy na pracovišti. Takže...

Do svého prvního zaměstnání jsem nastupovala plná elánu a nadšení. V kanceláři jsme byly čtyři a myslím, že náš malý ženský kolektiv nebyl špatný, atmosféra příjemná, vztahy přátelské. Kamenem úrazu byl šéf. Muž důchodového věku, ovšem také plný elánu a nadšení. Projevovalo se to tím, že své ovečky neustále osahával, bral kolem ramen, tisknul k sobě, "upravoval" jim podprsenky, a tak podobně - nevynechal jedinou příležitost a dělal to i bez příležitosti :-).

Nenáviděla jsem to. A nenáviděla jsem i jeho. Co na mě měl co sahat cizí chlap?! Nejsem nějak rafinovaná, ale časem jsem se naučila odcházet za nějakým "důležitým" úkolem z kanceláře, kdykoli se objevil - pokud chtěl hovořit se mnou, vyřídili jsme vše na odchodu, přičemž jsem dbala, aby (pokud možno) byl mezi námi stůl a on na mě nedosáhl. S odstupem času myslím, že to věděl, a proto se na mě soustředil.

Nezanedbával však ani mé kolegyně, které byly asi kapku otrlejší než já a braly to s úsměvem. Radily mi totéž. Prý je jinak neškodný, jen si rád sáhne. Nemohla jsem. Byla jsem na něj stále víc alergická, a dost se mi ulevilo, když jsem odešla na mateřskou a po ní nastoupila do nového zaměstnání. Na to první však nezapomenu - nejen proto, že bylo první, ale i dík mému tehdejšímu šéfovi.

zmrzlina


No, to je dost úděsné. Sexuální harašení, za které byste v USA mohla vysoudit těžké peníze. Trochu mi to připomíná chování hrdinů Věry Chytilové. Muselo to být hnusné a měla jste ho plácnout přes jeho oslizlé ruce. Brrr.

Hnusem se třesu na adrese redakce@zena-in.cz!

Reklama