Reklama

Dobrý den v redakci i televizním divačkám na Ženě-in!

Ženy svůj věk tají, ale já pro dnešek udělám výjimku. Měla jsem možnost tento rok oslavit výročí svého narození společně se svým dětským hrdinou Večerníčkem.
Tento kluk s papírovou čepicí na hlavě mě poprvé přivedl k malé černobílé televizní obrazovce u babičky.
Později, byť stejně starý, mě vychovával, protože slíbená pohádka před spaním v televizi udělala ze zlobivé holky hotovou panenku.
Korunu pozdějším filmům pro pamětníky či tematickým večerům k dané situaci dávala sestava vánočních pořadů na konci roku. Každý byl jedinečný a většinou i na dlouhou dobu neopakovatelný, v čemž spočívalo i jeho největší kouzlo.
Na dlouhou dobu se pro mě stala televizní obrazovka vítaným doplňkem, který zpestřoval volné chvilky, kdy jsem opravdu nevěděla, kam s očima. Po revoluci, kdy se v televizi předháněla jedna společnost s druhou o vysílací práva amerikanizovaných několikasetdílných seriálů, jsem poprvé usedla k televizi. První "Dallas" mi nic neříkal, neboť život tady a tam byl opravdu rozdílný. Jediným slovem miláčku od klaďáka Boba jsme se z legrace s manželem oslovovali v dlouhých reklamních časech v situaci, kdo udělá v kuchyni kávu, neboť služebná zůstala na South Forku.
Po znovuoživení Boba, kdy ho opět vrátili po mnoha dílech do seriálu, jsem začala všechny seriály z Ameriky ignorovat. Nemám ráda pohádky pro velké. Televize byla zapnutá doma večer o televizních novinách. Televizní obrazovku jsem si dopřávala jako zákusek v cukrárně. Nejdřív zhodnocena všechna pro a proti. Co je dobré, co rozšíří obzor, co naopak ukradne čas, jak ho mohu lépe využít...
Dlouhá léta mi tento televizní půst vydržel. 
S nástupem nemoci, kdy jsem zůstala v domácím léčení, jsem potřebovala trochu vzpruhy. Návštěvy známých mě unavovaly, a tak přišla vhod televize. Začaly běžet české seriály, myslím ty několikasetdílné. V úterý a ve čtvrtek o mně nikdo po osmé hodině večer neví. Ordinaci sleduji večer, Rodinná pouta si natáčím na DVD a ničím nerušena dokoukám u ranního kafíčka. Zjišťuji, že v obou jsou ředitelé, a já ponořena do obou dějů jsem při sledování jednoho seriálu byla současně v druhém. Když v jednom špitala zdravotní sestřička druhé, zda ví o změně ředitele, okamžitě jsem vyletěla z křesla, jak je možné, že o tom nevím JÁ, hlavní divačka. V tu chvíli se objevil zmíněný pan ředitel, herec Zounar, a já vklidu usedla, neboť ředitel Bílý z Ordinace je stále na ředitelském místě. Jen já byla večer na ranních Poutech tím, že jsem omylem zapnula Primu místo Novy.
Nově vznikající seriály, které se na obrazovku dostávají nyní, mě již opravdu nechávají v klidu, neboť vzrušení mám u svých dvou vyvolených, jak vidíte, až nad hlavu. Tím samozřejmě nepopírám, že pokud chci opravdu do morku kosti nechat vykuchat svoji neukojenou duši, natočím si thriller, a v dopoledních hodinách, kdy jsem sama doma, si ho pustím. Ráda se bojím, ale jenom jako, ne doopravdy, což se mi stalo před nedávnem. Nebýt televizních thrillerů, byla bych v pohodě.
Bydlíme v panelovém třípokojovém bytě. Po dopoledním nákupu v blízkém obchodě jsem se vrátila, otevřela naše opancéřované zamčené dveře bytu, oblékla se do domácího oblečení a chtěla jít na onu místnost. Když v tom nešla otevřít. Přes tlumené dveře se v ní svítilo vypínačem v předsíni. Zámek ve dveřích není. Zpanikařila jsem, jak to bývá v thrillerech. Křičela jsem na celý byt, na celý velký dům: ,,Je tady někdo? To jsi Ty? (Myslela jsem manžela.) Ticho. Ozvi se, proboha! (Měla jsem na mysli dceru)". Hrobové ticho ve mně vyvolalo ty nejděsivější představy. Běžela jsem otevřít dveře na chodbu s pocitem, že mě někdo škrtí, a už už je po mně. Snad mě někdo na chodbě uslyší a zachrání. Bože, vždyť jsem nikomu nic neudělala. Proč zrovna já.
Plíživým krokem jsem se vracela ke dveřím toalety, lomcovala jimi, prosila toho dotyčného, ať otevře, ale marně. Neptejte se mě, kde jsem svoji potřebu udělala. To není vůbec důležité. Dobrých lidí je pořád dost. Zeptejte se na hrdinu, který mě vysvobodil. Manžel na telefonu, který řekl, že asi zapadl jazýček od zámku a nejdou otevřít. Až se vrátí z práce, dá vše do pořádku.
Tehdy všechno dobře dopadlo, protože co by si na mně ten frajer z thrilleru vzal. Konto žádný, věk Večerníčka a nemoci na krku. Ještě dnes mi z té hrůzy naskakuje husí kůže na těle,  jak by dnes řekla porotkyně Ilona Csáková svým svěřencům v Superstar. Trillery jsem milovat nepřestala dodnes.


Hezký start do nového týdne bez thrillerových událostí Vám všem přeje
                                                                                                                      
Ema K.


Milá Emo K.,
televize je asi v době nemoci dobrý společník, ale někdy dokáže člověka pěkně oblbnout, jak je vidět z vašeho příspěvku.