Jeden můj kolega v práci měl v době, o které chci psát, cca 55 let, byl 30 let ženatý s jednou ženou, měli spolu tři dospělé děti, krásný dům, práci, která je oba bavila, prostě (dle mých měřítek) vše, co člověk potřebuje ke štěstí. Jinak než já to ale viděl můj kolega. Předem chci jen dodat, že měl vysoký krevní tlak, který si průběžně léčil, mimo jiné i pěší turistikou apod.

První signály o tom, že na něj leze druhá míza, jsme zaznamenali při různých podnikových večírcích tak před dvěma lety, kdy nikdy neopomněl připomenout, že by chtěl už vnoučata, že jeho děti mu je nechtějí obstarat, a že si je tedy bude muset „vyrobit" sám. Tyto příhody jsme si zpětně vybavili až nyní, kdy zemřel, tj. v okamžiku, kdy odcházel z práce a při cestě do metra jej zastihl infarkt. Nepřežil.

Následně, jak už to mezi lidmi často bývá, jsme se začali dovídat celý jeho příběh, který byl nastartovaný asi před rokem. V té době jeho manželka (pracovala ve stejné firmě jako on a my) odešla do starobního důchodu. Ten večer jí doma sdělil, že podal žádost o rozvod, jelikož už čtyři roky udržuje poměr" s jednou vdanou (o 15 let mladší) ženou. Dokonce jí sdělil, o koho konkrétně jde. Jelikož byl právník, věděl, že aby je rozvedli, musí žít zhruba půl roku odděleně, a proto se hned další dny odstěhoval. Našel si bydlení ve stejné čtvrti, kde mají rodinný dům, a často do domu ještě i poté docházel na zahradu, za domácím zvířectvem apod. Velmi brzy ale začal s tím, že by měli jejich společný dům prodat, a že by se měli tudíž také finančně vyrovnat.

Ale jak se zdá, podcenil velmi svou manželku. Manželka byla sice v šoku, nic podobného nečekala, ale nezachovala se tak, jak on předpokládal, tj.  že bude po těch letech svolná k dohodě, že nebude dělat žádné problémy. Velmi se spletl.

Manželka se do řešení problému pustila s vervou a nechtěla ustoupit ani o kousek. Dům prodat nechtěla, protože to byl dlouho její domov a navíc s ní tam bydlel ještě jejich nejmladší syn, který dosud studoval. Prvním krokem bylo to, že navštívila jak onu zmíněnou ženu, tak jejího manžela. A co se nestalo!! Manžel, který samozřejmě do té doby nic netušil, svou ženu tak zpracoval (vyhrožoval jí, že přijde o dvě jejich děti), že se ze vztahu s naším kolegou stáhla. To ho velmi zranilo. Dále se od něj distancovali dva synové, pouze dcera zůstala na jeho straně. Manželka se razantně pustila také do boje o dům. Prokázala, že ona vložila do nákupu domu větší část finančních prostředků z prodeje nemovitostí, které zdědila po svých rodičích (byt v Praze a výstavní chalupa v Lužických horách). Takže ani prodej domu by nevyzněl v jeho prospěch. Poslední tečku celému příběhu dala zahraniční služební cesta našeho kolegy. Odletěl do Paříže.

Je známo, že let letadlem není pro lidi s vysokým krevním tlakem zdravý. Lze očekávat zdravotní komplikace. Ty nastaly možná také v kombinaci s vysokým napětím spojeným se služebním jednáním v zahraničí v cizím jazyce. Domů se vrátil ve špatném stavu v pátek večer. Proležel celý víkend, vzal si i dva dny volna a do práce přišel s vypětím všech sil ve středu. Na naléhání blízkého kolegy odmítl jít k lékaři (pravděpodobně nechtěl mít pracovní neschopnost, aby nepřišel o peníze, jelikož ho soudní výlohy související s rozvodem finančně vyčerpaly). Kruh se uzavřel, když odcházel z práce domů...

Jednomu z kolegů se po této politováníhodné příhodě vybavil úryvek z básně českého básníka Sbohem a šáteček": Opustíš-li mě, nezahynu, opustíš-li mě, zahyneš". Nikdo už ale nezjistí, zda by náš kolega zemřel, i kdyby neprošel celou tou popisovanou anabází, nebo zda mu k tomu výrazně přispělo jeho dobrovolné" rozhodnutí změnit od základů dosavadní život. Většina z nás se přiklání k verzi, že si to přivodil sám.

Jana

Reklama